Občan K.

Samotná akce mi připadala občas trochu zmatená. Objevil se titulek slibující „vycestování za hranice EU“ a následovaly záběry z Londýna. Zeměpisně-politické zmatky vrcholí v Šanghaji, kam se prostě nikdo nemohl dostat na občanku, ať už platnou nebo falešnou. Ale jinak to kupodivu nebyl špatný dokument, ale pochybuji, že ta akce může mít jakékoliv reálné dopady na chod společnosti. (24.03.2015)

Společně se s Svobodou pro Smetanu jeden z nejzábavnějších a jistým způsobem nejstrašidelnějších filmů letošního festivalu v Jihlavě, který vypovídá opravdu mnohé o současné české společnosti, ignoranci a pasivitě. V obou případech nejde tvůrcům o médium nebo reflexi samotné povahy dokumentárního filmu, ale čisté zdokumentování událostí nebo procesu. Jsou to spíše reportáže než dokumenty. O to více ale akcentují samotný obsah a naléhavost svých sdělení, která bohužel stále (alespoň podle některých reakcí v sále) unikají mnoha lidem. Občan K je pak ve svém námětu zpočátku méně explicitní, ale i přes závěrečná vysvětlení, která se v různých podobách neustále opakují, nedošel úplného pochopení. Projekty skupiny Ztohoven, které už nikdy víc nebudou anonymní, mají hlavně šokovat. Ať už vyvolat pobouření nebo smích (což se samozřejmě nevylučuje), svou formou útočí i na toho nejotupělejšího diváka, aby i ten začal přemýšlet o tom, v jakém světě to vlastně žije. Alespoň by se měl začít ptát. Mnoho lidí skupinu považuje, i navzdory současnému projektu s občankami, za pubertální a nedospělou. Ať už je to ale pravda či ne (což stejně nehraje roli) vždy se jim podaří mezi lidmi vyvolat diskuzi. Je úžasný, jak skupina skládající se z 12 členů s naprosto odlišnými názory dokáže nalézt společnou řeč a nakonec i dovést svůj nápad do konce. Pointa je totiž i navzdory zcela jedinečnýmu a konkrétnímu úmyslu vždy dost podobná. Přimět lidi kriticky přemýšlet. Nebýt pasivní i k naprosto všedním věcem každodenního života. Ptát se a nespokojovat se s jednoduchými odpověďmi. Mimo jiných věcí mají oba dokumenty společnou ještě jednu věc a tou je spolupráce s Českou televizí. V případě Občana K je koprodukce více než překvapivá, protože to byla práve skupina Ztohoven, která v roce 2007 vtrhla do ranního vysílání, aby v obrazu malebné krkonošské krajiny nechala vybuchnout jadernou bombu. U obou dokumentů je vydání se na hranu zákona úctyhodným činem a nezbývá než doufat, že televize bude mít i napříště dost odvahy podobné projekty podporovat. Je to totiž jeden z nejlepších způsobů, jak poukázat na absurditu a nemístnou aroganci přítomnou nejen na poli české politiky nebo různých institucí. (28.10.2012)

Nejhorší na tom všem je, že se v názorech pro i proti skupině najdou smysluplné argumenty. Je to klukovina i upozornění na chyby v systému, průkazy jsou i nejsou bičem na lidi, protože naši osobnost slídová karta skutečně netvoří, bylo potřeba mnoho umu i technických dovedností, které se ve svém dopadu můžou naopak dotknout lidí, proti kterým, podle samotných autorů, nebyly namířeny. K omezení občanských svobod dochází, oprávněně či méně, stále však podle toho, kolik sneseme a chceme. Se závěrečnými záběry se můžeme ptát: není tenhle film vlastně pozitivnější, než se zdá a nejsou úvahy autorů o temnotě tohoto světa méně dramatické, pokud soud uznal, že Občanka nebyla ani přestupkem? Tenhle dokument spíše doporučuji, odcházel jsem z něj rozhodně méně nabroušen, než když jsem na něj šel. Došlo mi mnohé. Třeba, že nejvíce překvapeni býváme často sami ze sebe. 70%. (13.11.2012)

Stohoven dělá některé věci vtipné, ale dokument mě zklamal.V roce 2012 nehrozilo ještě takové nebezpečí terorismu a vlastně skupině se jejich anarchistický sen splnil. Na předníšce kriminologie nám bývalá ministrině říkala , že po EU se nyní pohybuje milion běženců bez dokladů, které nedostali azyl a nikdo neví kde jsou. Když vypukne anarchie, v každé společnosti je určité procento spících nácků a chtějí nové koncentráky? (24.05.2020)

Spíše zmapování uměleckého happeningu než plnohodnotný dokumentární film. Zajímavé je být svědkem mezníku (či procesu), kdy česká "guerrilová" skupina vystupuje z anonymity a stává se mediálně sledovanou frakcí, jež originálně problematizuje aktuální společenské otázky. Jejich nejnovější a nejrozsáhlejší projekt vychází ze zajímavého nápadu, který vede k řadě paradoxních situací a zábavnou formou poukazuje na díry v celosvětovém kontrolním systému, jenž omezuje svobodu jednotlivce, ale zároveň nikdy nemůže být plně funkční. Toto odhalení je cílem skupiny, ovšem celý snímek je vlastně jen přehlídkou momentů, kdy členové skupiny hladce prochází nedokonalými kontrolami totožnosti. S výjimkou zábavné sekvence zmatené svatby dochází pouze k malým posunům od výchozího konstatování a to je i v příliš natažené epizodě z výstavy a policejního zásahu už spíše rozmělňováno. Podle mě je zásadní problém filmu v tom, že natáčení skončilo moc brzy - důsledky aktivity skupiny ještě nebyly plně známy a tím pádem nemůže být divák plně uspokojen, od řady zajímavých rozvíjení tématu záměny identity bylo upuštěno a právě otázka zmatení identity, jež by byla zajímavým obohacením, byla vlastně ponechána stranou, aby se v ní neutopil varovný apel na obyvatelstvo. Jako umělecký projekt by však bylo určitě záhodnější, dotknout se i osobnějších a hlubších otázek než pouze povrchní agitaci proti současnému společenskému vývoji. Navíc se ne vždy podařilo udržet přehlednost ve zobrazení konání a vyjádření názorů jednotlivých členů Ztohoven, takže skutečný záměr tvůrců nakonec vyplynul spíše z diskuze než z filmu samotného, kde byl sice vysloven, ale záhy se kamsi ztratil v nepřehlednosti a nejednotnosti různých názorů jednotlivých členů skupiny. (28.10.2012)