Lisabonský příběh

Přiznám se, že mi byl Philip dost nesympatický a většina dění, která se odehrávala kolem něj, mi přišla otravná a nezajímavá, včetně pátrání po jeho švihlém kamarádovi Friedrichovi. Pobavily mě pouze Philipovy výpravy za nahrávkami zvuků a užila jsem si černobílé záběry města, které mu tam Friedrich zanechal. Přidané zvukové záběry i muzika lisabonské kapely k nim pěkně sedly. Značnou část filmu jsem se ovšem zabývala úvahami o tom, že svoji příští návštěvu portugalské kinematografie musím naplánovat poněkud lépe.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (16.04.2015)

Velká oddechovka ztrácí své kouzlo u poslední fáze, kdy ji nalezený Friedrich značně podusil svým pseudo-intelektuálním projevem o dokonalém zachycení filmového obrazu. Tahle snůška keců byla i na mne až příliš, a jednoznačně ubírá hodnocení výrazně směrem dolů. Do toho okamžiku jinak velice příjemný snímek. (11.06.2008)

Nie náhodou sa vo filme spomenie Buster Keaton a Dziga Vertov. LP je čiastočne mestskou symfóniou, nakrútené časti s kamošom režisérom pripomínajú grotesky. Inak sa tu značne filmársky filozofuje, film v týchto pasážach poteší študentov filmovej vedy, ľudí z mäsa a kostí môže tento prístup definitívne z filmu vyhodiť. Film by som rozdelil na 3 časti: vtipnú road movie, pohľadnicu jedného mesta a filozofickú časť. (10.08.2015)

Láska na první pohled a na celý život, i když dnes už jen nostalgická, ne vášnivá. Do tohohle filmu jsem se už někdy v polovině devadesátek zamiloval třeba proto, že jeho hlavní hrdina sedne do auta a jede za kámošem do Lisabonu. A já bych tenkrát taky k smrti rád sedl do auta a odjel do Lisabonu, ale neměl jsem ani řidičák, natož auto a ani prachy na cestu. Tak jsem aspoň ten vysněný Lisabon navštěvoval díky tomuhle filmu tak často, jak ho jen v nějakém kině dávali (a dávali ho tehdy naštěstí hodně často). Zamiloval jsem se fatálně i do melancholické hudby skupiny Madredeus, dokonce jsem si pár těch jejich úžasných filmových songů v kině nahrál na mého walkmana s diktafonem, a pak tu nahrávku hrozivé zvukové kvality šťastně poslouchal. To tenkrát totiž ještě nebyl nějaký ten internet a já neměl možnost se k té rajské hudbě dostat nějak jinak. A touha postavy pološíleného režiséra "být se všemi lidmi na všech místech" je při jejím hlubším promyšlení existenciálně až hrozivě silná, je to vlastně touha po všeobjímajícím všeprostupujícím božství, po Absolutnu. Ale jelikož je ve fyzickém těle nedosažitelná, musí se holt člověk spokojit třeba s ruční kamerou na kinofilm a s natáčením černobílých obrázků ze starého mizejícího Lisabonu... / V létě 2017 jsem konečně Lisabon navštívil a při brouzdání Alfamou objevil a nafotil mnohá mně blízká a důvěrně známá místa, kde se film natáčel. Silný zážitek! (12.03.2014)

Je zajímavé sledovat, jak se Wendersův pohled od čistě existenciálních filmů v 70. letech postupně proměňoval. Na Lisabonský příběh jsem se hodně těšil, protože to měl být poslední odlesk všech těch skvělých zadumaných Chybných pohybů a Alicí ve městech. Zpočátku to tak opravdu vypadalo, úvodní scény byly opravdu výtečné, klasická wendersovská kombinace cesta-čas-hudba mě opět pohltila a i pokračování s nekončícím čekáním na přítele ve starém lisabonském domě bylo příjemné, atmosférické a opojné svou poetikou neurčitosti a absolutní absencí spěchu vně i uvnitř filmu. Jakmile se ovšem Wenders v poslední třetině přesunuje k vyřešení záhady s přítelem-filmařem (jehož postava je oproti očekávání hodně protivná a tedy v protikladu k Winterovi - Voglerovi) a předává tak naprosto konkrétní poselství, začíná být lehce křečovitý a ona poetika převalujícího se "zapečetěného času", v průběhu filmu narušovaná pouze občas, nakonec zcela podléhá jakési zpronevěře a po skončení titulků tak přetrvává pocit, že celá poslední třetina (i s průběžnými vložkami s tajemným chlapcem) je v Lisabonském příběhu jaksi navíc. Neurčitost je totiž mnohdy opojnější než konkrétnost. (21.05.2013)