Venuše v kožichu

Venuše v kožichu je ironickou anekdotou. Venuše v kožichu je filmovou adaptací divadelní hry Davida Ivese, a ta je sama reakcí na slavnou knihu Leopolda von Sacher-Masocha na pozadí moderní doby. Roman Polanski se tu mohl ztotožnit se sadomasochistickou podstatou vztahů mezi mužem a ženou i s dráždivě provokujícím podtónem. Ani zde se sarkasmus nechce za žádnou cenu vyhnout politicky korektní zuřivosti, s ní podniká útoky na fyzickou podobu lásky. Romantismus se zbavil svých zábran, podlehl svému chtíči a dravě sbírá cenné životní zkušenosti, připraven ve jménu svého ideálu věrně sloužit své vyvolené, pro vlastní naplnění a uspokojení. Sadismus, masochismus a fetišismus jsou vykřičníky, vnějšími a nejvíce viditelnými znaky lásky, přičemž podstata je skryta v nitru. Jsou zde zjizvené vnitřní světy, nespokojenosti, touhy, a tvůrčí záměry, pokušení, stimulace, provokace, a zneužívání, i ta niterná rozervanost, která potřebuje vládnout, a přitom je ochotna přijmout také ponížení. Dominance a podřízení, věčný svár vztahů a politické korektnosti. Mužským elementem je Thomas Novacheck (velmi zajímavý Mathieu Amalric), autor nové divadelní hry. Hledání představitelky hlavní ženské role si zoufá v nepochopení. Pozdní zkouška se tvůrci vymyká zpod kontroly, představy ožívají a neomezeně vládnou. Aneb politická korektnost se sadistickým zalíbením krutě trestá utajený a nekorektní podtext autorových myšlenek, vyplouvající z díla na povrch. Ženským elementem je Vanda Jourdain (šarmantní Emmanuelle Seigner), zájemkyně o hlavní ženskou roli nově připravované divadelní hry. Má svůj jasný cíl a v jeho jméně využívá všechny své povolené ženské zbraně, jitřící pocitové vjemy. Smyslnosti se jde naproti s vášní a nekompromisní manipulací. Venuše v kožichu je rozkošně dychtivou hříčkou, která hýbe nevyváženou podstatou lidské touhy tělesnosti. Když bůh vydá muže do rukou ženy, vztekat se může jen politická korektnost. Nestydatá lechtivost je výrazem nadhledu. Nebojácně zábavné! Mimochodem, ve francouzštině je zážitek věrohodnější. (04.03.2020)

I pres svoji divadelnost, kterou u filmu prevazne nesnasim me to prekvapive chytlo a narozdil od predchozi Carnage i bavilo. Podobnou show o 2 lidech si Polanski zkusil uz pred 20ti lety v Death and the Maiden a v obou pripadech to funguje skvele. Zajimave je, ze Mathieu Amalric ocividne hraje samotneho Polanskiho, takze se vlastne jedna o rodinny pribeh s dokonale WTF koncem. Kazdopadne by to chtelo aby natocil jeste nejaky plnohodnotny film, nez zaklepe backorama. 7/10 (15.05.2014)

Roman Polanski sexuálně vyzývavá a dusná dramata umí, tohle je jeho parketa. Vybral si k tomu naprosto přesné obsazení dvou jediných rolí (Emmanuelle Seigner i Mathieu Amalric oba parádní) a ve svých osmdesáti letech rozehrál velice poutavou hru charakterů, od níž od začátku do konce nelze odtrhnout oči. (24.11.2018)

Polanského adaptace Sacher-Masochovy knihy, resp. její divadelní adaptace z pera Davida Ivese, se vydařila skvěle. Po snímku Carnage, kde se mihli všehovšudy sotva čtyři herci (ale jací!), do Venuše v kožichu obsadil Polanski role pouze dvě. První, režiséra Thomase/Severina, ztvárnil vynikající Mathieu Amalric. Herečku Vandu/von Dunajev pak režisérova žena, úchvatná Emmanuelle Seigner. Avšak pro dobrý film to stačí bohatě, zvlášť když si režisér ve svých 80 letech počíná pořád jako dravý mladík. Je to dráždivá, černým humorem a svéráznými dialogy prodchnutá (provokativní) podívaná, která ne každému sedne a už vůbec ne ji každý pochopí. Kdo však četl Masochovu knihu (můj případ), musí být spokojený. Polanski totiž pořád umí a rozhodně neztratil nic z toho, co máme na jeho filmech tak rádi. Stylizace "divadelního filmu" je velmi působivá, byť atmosféru více tvoří Desplatova komorní, ale úžasně výstižná hudba. A finále? O tom nechcete dopředu vědět zhola nic. 7/10. (11.08.2018)

Je to až neskutečné, co dokázal Polanski natočit ve svých 80. letech. Vybral si jako hlavního představitele svou o 30 let mladší kopi, do ženské role obsadil neskutečný přírodní úkaz (v tom nejlepším slova smyslu) a pak si celých 90 minut pohrává s divákem, který nikdy neví, která replika ze z fiktivního scénáře a která je dílem okamžiku. To neustálé napětí vydrží až do konce. Hříčka o vášních až na pomezí slušnosti. :o) Líbila se mi už jeho prvotina a svou úžasnou energii si uchoval až do svých nejmužnějších let.                                                                                                                                        Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (28.10.2015)