Příběh o princezně Kaguje

Zdrcující.. Takahatův dlouho oodalovaný projekt se převlečen za krásně nakreslenou pohádku vkradl do kin celého světa aby tam s jistou dávkou škodolibosti odhalil svou pravou tvář. Syrová a snad až cynická "oslava života", políček do tváře všem naivním snílkům kteří snad stále věří v to, že život má smysl a láska překoná všechny překážky.. Úplně vidím ty davy zmatených dětí proudících z kinosálů jak se ptají svých poplakávajících maminek a tatínů o čem, že to jakože vlastně bylo.. Já u toho slzel jako želva, protože kdesi uvnitř asi tuším, že ten latentní misantrop má pravdu.. že takhle se to často stává a semele... že často ty opravdu důležité věci odsune jakási touha a zdání čehosi "víc", čehosi "důležitého" ...Je to krásné, vtipné, laskavé, dynamické, autentické.. a nekompromisní (!!!).. Je to jako krásný balvan na srdci. Je to jako to rezolutní NE kterým se svět vysmívá tomu dětskému uvnitř nás.... Chce se mi křičet: Nenávidím tě Takahato!!... a zároveň vím, že to je důkaz síly a geniality tohodle příběhu o "Bambusovém Výhonku". (05.03.2018)

Tak já nevím, docela zklámání vzhledem k tomu, jak film všichni vychvalují. Od Takahaty to je pro mě v pořadí čtvrtý viděný snímek a dala bych jej zatím na 3. místo. Hodnocení 3-4* - rozhodně to není na 4*, ale zároveň to není ani na 3*, které jsem dala Cellistu Gauchovi. Animace krásná stejně jako u Vzpomínky jako kapky deště, té její unikátnosti nelze nic namítat, jen obdivovat. Hudba jako asi u všech japonských animovaných filmů je okouzlující. Co mě však na princezně Kaguye zklamalo, byl příběh - zbytečně dlouhý, nic moc se tam celý prostředek neděje... filmu by mnohem více prospělo kdyby se po prvních 35 minutách snímek prostříhal na délku zhruba 90 minut. Potom by to mohlo být i 5*. Takto jsem měla furt tendenci snímek stopovat a jít mezitím dělat něco jiného, neuchvátil mě. Vzhledem ke stopáži by člověk alespoň doufal, že mu postavy přirostou k srdci, ale to se vůbec nestalo. V podstatě mě žádná postava nijak neokouzlila, nevytvořila si s divákem vztah, a bylo mi vcelku jedno, co se s nima děje. (08.04.2020)

Za kulisami esteticky příjmemného zážitku, za radostí z odkazů na tradiční japonskou kulturu, jde o rozvláčné vyprávění, kterým se táhne toxické poselství, že osudu jednotlivec neunikne ani kdyby se přetrhl. Ale on se stejně nepřetrhne, protože ani tak nespoutané duši, jako je princezna Kaguje, nepřísluší bojovat za své štěstí a komunikovat své city, a už vůbec ne odmlouvat tatínkům. Když na to tak koukám, napadá mě, že velkou Mijazakiho silou bylo, že s citem dokázal z tradičních motivů (nejen) své kultury vytežit nadčasové, potlačit toxické a aktualizovat už nerelevantní. U Takahata mi to zde chybí. (12.03.2022)

Tento film ukazuje, jak vypadají klasické japonské příběhy. Nejde tak o to, co se děje, ale o to, jak se to děje a kde se to děje. Takže pokud jste člověk, který má rád moderní vyprávění, tohle není příběh, který by vás dokázal zaujmout. Pokud ale máte rád klasické Japonsko, tak tohle je přesně ono – barvy, charaktery, styl vyprávění, hudba. Krásné pastelové barvy a „obyčejná animace“ dodávají kouzlo příběhu, který se v Japonsku traduje už od starověku. A my máme to štěstí, že nám ten příběh vyjde knižně – O starém sběrači bambusu. (17.04.2015)

Dlouhé? Ano. Roztahané? Nikoli. Víte, já nemusím mít v každém filmu akční scény, když mě příběh zaujme i bez nich. A toto je přesně ten případ - vidíme životní příběh princezny od narození přes první krůčky, růst do krásy, stěhování se do města, hostinu po nešťastný konec. Takahata, zdá se, příběhy tohoto typu umí. Dokonce dokáže příběh obohatit lehkým humorem, a to hlavně v momentě, kdy na scénu vstoupí nápadníci. Navíc ta animace je opravdu neotřelá a hudbou mě Hisaiši nikdy nezklamal a nestalo se tak ani teď. 90% (24.09.2015)