Podivná barva slz tvého těla

Šílenost orámovaná noblesou secese, u které jsem se už po čtvrté minutě přivítala v klubu náročného diváka, prozatím netuše, jestli na konci přidám uvozovky... Byl jednou jeden dům a tam se děly věci - tedy spíš jakési fragmenty příhod - v poloutmě a polousvětle minul tam den po dni, ve víru hlavní události - zmizení hrdinovy manželky. Ten ve svých mukách obraznosti tuší, že neodjela k mamince a snaží se vedle úředního postupu přispět svou investigativní troškou do mlýna... a tak se v první řadě totálně zmastí, aby byl tvárnějším materiálem pro své extravagantní sousedy, kteří ho v různém pořadí sjedou, ojedou, ořežou a oblbnou tak, že se začne dělit jako buňka, až z toho neví, který nakonec sám je a pak už jemu ani vám nepřijde divné, když přízrak v buřince pronásleduje oběť hlavou dolů a jediná rozumná úniková cesta se jeví být mezi tapetou a zdí... no nedodívejte tu zkoušku sebeovládání... ten klaustrofobický, nepříjemně blízký, nechutně detailní, brutální, sexuálně deviantní, znepokojivý a veskrze pitomý kaleidoskop obsesí, když je v obrazech tak skvostný a hudebně delikatesní... Chce se mi říct, čí styl mi to připomíná, ale nebudu tady nikoho lynchovat, teď zbývá jen čekat, až se vyloupne nějaký chytrák, co mně to s důvtipem sobě vlastním, políčko po políčku hezky osvětlí. (20.08.2019)

Audiovizuální orgasmus, který v zázemí multiplexu zcela překračuje pouhé sledování pohyblivých obrazů a vnímání zvuků. Hélène Cattet a Bruno Forzani překračují hranici filmových postupů natolik, že divák nemá šanci všechno vstřebat na první zhlédnutí. Vizuální a sonické detaily nám protékají přes obrazovku a hladí po celém těle. Snové zobrazení temnoty, tiché šeptání zla, slast při řezání kůže břitvou (následným projížděním rukou pod kůží brrr!), lynchovský prvek probouzení Mulholland Dr., barevné kompozice, flicker efekty, nadsmyslový dějový rozměr. Podivná barva slz tvého těla obsahuje daleko více bizarnosti, surrealismu, brutality a objevení těla než v Ameru (a všech krátkometrážních filmech). Kdyby se spojila režijní čtveřice Cattet-Forzani-Argento-Lynch zplodí nadčasové dílo za hranici představivosti. [Festival otrlého diváka, Brno 2014] (15.03.2014)

"Závity mozkové, myšlenky spářené, umění krvavé, až na kost vydřené." Velmi podivná barva Zelenáčových slz Dwejnova těla, aneb pro někoho guilty pleasure galaktických rozměrů, pro jiného jen černá divácká díra. Z nabubřelého odpadu k pětihvězdné giallo obloze a zpět, v nekonečné, samolibé (!) smyčce vizuálních i zvukových orgií. Přímo lukulské hody pro náročné artožrouty (např. mě, v sudých dnech), leč nestravitelný blivajz pro náročné prosťáčky (např. mě, ve dnech lichých), vyžadující mapu a buzolu pro alespoň základní orientaci v příběhu, při pátrání po surrealistickém pokladu, v lyrickém oparu dějové džungle na tajemném ostrově. Ostrově ztraceném v oceánu sadomachostických slz schizofrenní mysli, políbené vražedně zhulenou můzou. Jaký film, takové hodnocení. V lichých měsících tedy budu dávat jednu útrpnou hvězdičku ("Přece tomu nedám víc, že tomu dal kuli zelenáč a jiná "ártová" sebranka" © DwayneJohnson), v sudých měsících to vždy změním na plnou palbu pěti hvězd, protože, málo platné, i já byl chvílemi "Ztracený ve víru zvrácené vášně..." (© PetrPan). Hm, jestli já si přece jen neměl vybrat, jestli jít s Dolníma nebo s Horníma. Takhle budu bit od všech, včetně mé ženy :-). (17.12.2022)

Tak tohle fakt ne. Mám rád všelijakou alternativnost a experimentálnost a artovost, ale způsob artovosti tohohle filmu zdá se mi poněkud... zdá se mi hodně nezáživným. Amer mě bavil, tohle už ani za mák. Nudilo mě to, otravovalo mě to, trpěl jsem u toho a nebudu to hvězdit jen proto, abych vypadal nonkonformně. Jedna za vizuální estetičnost a rychle zpátky k duchařinám, vyvražďovačkám, nebo aspoň ke starýmu dobrýmu Lynchovi. (21.04.2015)

Je ťažké hodnotiť nejakú príbehovú linku a hľadať významy, keď je človek prevalcovaný už od začiatku takým vizuálom. To, čo si dovolili Cattet a Forzani, je neuveriteľné. Vysoké tempo a voľba veľkosti záberov zvyčajne do veľkého detailu nedajú oddýchnuť človeka ani na sekundu. Celkovo postprodukcia je dokonalá. Veľa ostrých strihov, nediegetických vsúvok, flicker efektov, zmien farebných filtrov, proste dokonalá obrazová montáž. Takisto práca so zvukom, kde idú do maximálneho detailu. Netušill som, kde ďalej sa môže ich tvorba posunúť ak s tým porovnám Amer, a posunula. Audiovizuálne dokonalé ako všetky ich filmy. Tu však pritlačili na pílu a išli viac do bizarnosti, surreality a brutality. Už samotné spojenie týchto vecí vyznieva magicky a pre mňa osobne jeden z najväčších zážitkov, aké som v kine zažil. (14.03.2014)