Scény u moře

Až příliš japonské, přehnaně monotónní a v podstatě naivní. Ovšem...ono to ve finále vážně funguje, aby ne - klasická precizní režie a výborná hudba také dělá své. Mentalita japonské mládeže, oddávající se "rebelství" na surfech, i dojemný, romantický vztah, zrozený a pokračující v tichu. Film o naplnění snu, o lásce a přátelské rivalitě i nadějných začátcích. Snímek nabízí i výborný pohledu do zákulisí japonské pracovní politiky veřejných služeb. Mládežnická romance z dálného východu si zde své fanoušky našla, z mého pohledu určitě zaslouženě. (Challenge Tour 2015) (10.04.2015)

Aktuálna snímka To leto, najpokojnejšie more, pod režisérskou taktovkou Takešiho Kitana, je síce úplne rozdielnou, než zrovna na čo bývame zväčša u neho priamo zvyknutí, t. j. tentoraz bez všelijakých hrdlorezných gangstrov a skorumpovaných policajtov, čo sa teda práve týka toho predchádzajúceho prípadu, aby i napriek tomuto menšiemu「handicapu」, nás divákov predsa zoznámil i s naprosto rozdielnym príbehom, v ktorom si môžeme v podstate odpočinúť od extrémnych situácií, pričom zase o tie, povedzme komickejšie, určite nebude žiadnej núdze, keďže by následne ani nebolo vlastne o čom poriadne rozprávať, no našťastie som sa neustále iba nesmial, nakoľko originálny scenár, rovnako ponúkol i o niečo zaujímavejšiu, romantickejšiu líniu medzi protagonistom Šigerom a protagonistkou Takakou, ktorí sa nielenže väčšinou predovšetkým i dosť vzájomne dopĺňali, a to už len z toho prostého hľadiska, na čo príde samotný divák hneď, akonáhle sa totižto spustí tento sympatický počin, u ktorého si taktiež myslím, že na jedno zhliadnutie bohato stačí, o čom už vypovedá moje konečné hodnotenie v podobe 3* , kedy možno ani nie som napokon bohvieako nadšeným z výsledného kinematografického produktu, ale súčasne ani zas príliš otráveným, že by som oľutoval niečo málo nad 90 minút filmového času s tým, že podľa mňa zrejme najväčší handicap tohto filmu spočíval najmä v tom, že hlavná postava v podaní Claudea Makiho (o rovných 9 rokov neskôr sa zaskvel v kultovom Brotherovi, s ktorým nemal tentokrát absolútne nič spoločného, čo len vypovedá o jeho všestrannom prístupe!), sa postupne vypracovala, či zlepšila v tom, čo ju skrátka mimoriadne napĺňalo, no stále sa opakujúci motív, vskutku začínal byť pre mňa pomaličky unavujúcim, či dokonca máličko otupujúcim, a tak už kvôli tomu by som snáď nakoniec len podotkol, že režisérovi táto látka príliš nesadla, pritom chcel iba trošku odbočiť zo zavedených koľají, no akosi sa z nich viacej vychýlil, než ako bolo vôbec prípustné. (30.04.2023)

Hluchoněmý mladík Šigeru živící se jako popelář jednoho dne najde zlomené surfovací prkno a řekne si, že začne surfovat. Po violent copovi a boiling pointu přišel Takeši Kitano s něčím úplně odlišným od čehokoli co do té doby tvořil a povedlo se to velmi pěkně. Scény u moře je z části film o hluchoněmých, z části romantický film a trochu sportovní film o začátečníkovi, co se jen díky vlastní píli vypracuje i přes svůj handicap. Bez čehokoli akčního nebo násilného film sleduje ústřední dvojici Šigerua a jeho hluchoněmé přítelkyně, jak blbnou u moře a jak nakupujou nové prkno a jedou na závody v surfování. Jejich vztah je bez jakýchkoli řečí (což by vlastně ani moc nešlo vzhledem k tomu, že jsou oba hluchoněmí) velmi jímavý a i když jsou oba očividně takoví nesmělí a emoce nedávají najevo nějakým divokým oblizováním se při západu slunce u moře, ale jen náznaky a pohledy. K tomu Takeši Kitano vybral velmi vhodné herce, protože Claude Maki má přesně ten správný výrazový repertoár a Hiroko Ošima zase vypadá jako správná úplně obyčejná pečující a starostlivá holka. Ale nezapomnělo se ani na nějaké vtipné odbočky, jako řidič Susumu Teradžima a jeho problémy s policií nebo dvojice kluků, co po vzoru Šigerua začnou surfovat taky a do toho i nějaké roztomile vtipné scény s hlavní dvojicí jako házení kamínků na okno, nebo skládání oblečení někoho jiného a podobně. Ve výsledku je to dojemný příběh se smutným a zároveň optimistickým vyzněním, ale na pětku je to asi na mě opravdu moc hluchoněmé, protože to se Kitanovi povedlo opravdu dobře ztvárnit svět neslyšících a možná až tak dobře, že stejně jako jsou neslyšící v určitém směru odříznutí od slyšících, tak i tento film je maličko odtažitý od diváka, ale vždycky to za to stojí podívat se znovu (viděla jsem to už asi pětkrát) nejen kvůli příběhu ale taky kvůli té krásné hudbě Joe Hisaišiho :). (19.12.2010)

Velmi pomalé tempo, ovšem pokud už jste nějaký ten Kitanův snímek viděli (např. Dolls), ani Vám to nepřijde. Kitano nepotřebuje dialogy, mluví obrazem, hereckými výkony. Tradičně znovu vynechává záběry, které si pak divák musí domyslet. Průběh vynechaných záběrů je samozřejmě naznačen mimikou herců atd. A kdo si záběry domyslet nedokáže, vidí jenom sled několika obrázků, což vede k nudě. Velkou roli zde hraje krásná Hisaishiho hudba, neboť oba hlavní herci jsou hluchoněmí a celkově se ve filmu znovu nic moc nenamluví. Ticho a hudba se tady účinně střídají. Ale zatímco jiný režisér by s tichem vytvořil nudu, Kitano vytvoří zábavu a vyloudí úsměv na tváři. Příběh je velmi jednoduchý a točí se hlavně kolem dvojice zamilovaných hluchoněmých japonců a surfingu. Čtyři hvězdičky proto, že to přecejenom má několik chybiček, které Mistr vychytal až o 11 let později v Dolls. (28.12.2004)

Presne tohle je duvod proc mit rad Takeshiho Kitana - plynule tempo, poeticka frekvence, diky vlnam uklidnujici az meditativni feeling, hudba Joe Hisaishiho a hlavne ve vysledku velmi originalni film. Natacet hluchonemy par jak chodi surfovat sice muze znit hodne ujete, ale je to super. Tak vidis, Takeshi, ze to jde i bez Yakuzy. 7/10 (30.12.2010)