Scény u moře

88% - Kitanův snímek Scény u moře mě nadchnul již od samého začátku svou ospalou atmosférou, během níž jsem úplně cítil slanou příchuť vzduchu kolem silnice, na níž projíždí popelářské auto. Příběh je dojemný, pozitivní, a poetický. Film vládne mnoha druhy ticha, jež mnohdy poví více, než sebelepší dialogy. K nim kontrastuje hudba Joea Hisaishiho, jež podporuje dokonalou plochost celkové podívané. No zkrátka... Tyto lidské SCÉNY u moře jsou ódou na tichou poezii obrazu a křičícího ticha, ke které se vždy rád vrátím. (25.01.2006)

Presne tohle je duvod proc mit rad Takeshiho Kitana - plynule tempo, poeticka frekvence, diky vlnam uklidnujici az meditativni feeling, hudba Joe Hisaishiho a hlavne ve vysledku velmi originalni film. Natacet hluchonemy par jak chodi surfovat sice muze znit hodne ujete, ale je to super. Tak vidis, Takeshi, ze to jde i bez Yakuzy. 7/10 (30.12.2010)

Film staví na melancholické atmosféře a zvláštním vztahu, zvláštních lidí. Přběh, tedy hlavně pointy scén často nejsou dány. Divák dostane krásný obrazový kompozice, ale výklad citů a emocí už jsou na něm. Je to hodně netradiční přístup, ale v pořádku, tvůrčí svobodu já vždy budu respektovat. Byli chvíle kdy mě při sledování filmu bylo opravdu nádherně, ale našli se i chvíle kdy jsem to moc nepobíral, nicméně při takovém způsobu zpracování se asi podobný stavy daly očekávat. (21.03.2015)

Hluchoněmý mladík Šigeru živící se jako popelář jednoho dne najde zlomené surfovací prkno a řekne si, že začne surfovat. Po violent copovi a boiling pointu přišel Takeši Kitano s něčím úplně odlišným od čehokoli co do té doby tvořil a povedlo se to velmi pěkně. Scény u moře je z části film o hluchoněmých, z části romantický film a trochu sportovní film o začátečníkovi, co se jen díky vlastní píli vypracuje i přes svůj handicap. Bez čehokoli akčního nebo násilného film sleduje ústřední dvojici Šigerua a jeho hluchoněmé přítelkyně, jak blbnou u moře a jak nakupujou nové prkno a jedou na závody v surfování. Jejich vztah je bez jakýchkoli řečí (což by vlastně ani moc nešlo vzhledem k tomu, že jsou oba hluchoněmí) velmi jímavý a i když jsou oba očividně takoví nesmělí a emoce nedávají najevo nějakým divokým oblizováním se při západu slunce u moře, ale jen náznaky a pohledy. K tomu Takeši Kitano vybral velmi vhodné herce, protože Claude Maki má přesně ten správný výrazový repertoár a Hiroko Ošima zase vypadá jako správná úplně obyčejná pečující a starostlivá holka. Ale nezapomnělo se ani na nějaké vtipné odbočky, jako řidič Susumu Teradžima a jeho problémy s policií nebo dvojice kluků, co po vzoru Šigerua začnou surfovat taky a do toho i nějaké roztomile vtipné scény s hlavní dvojicí jako házení kamínků na okno, nebo skládání oblečení někoho jiného a podobně. Ve výsledku je to dojemný příběh se smutným a zároveň optimistickým vyzněním, ale na pětku je to asi na mě opravdu moc hluchoněmé, protože to se Kitanovi povedlo opravdu dobře ztvárnit svět neslyšících a možná až tak dobře, že stejně jako jsou neslyšící v určitém směru odříznutí od slyšících, tak i tento film je maličko odtažitý od diváka, ale vždycky to za to stojí podívat se znovu (viděla jsem to už asi pětkrát) nejen kvůli příběhu ale taky kvůli té krásné hudbě Joe Hisaišiho :). (19.12.2010)

Až příliš japonské, přehnaně monotónní a v podstatě naivní. Ovšem...ono to ve finále vážně funguje, aby ne - klasická precizní režie a výborná hudba také dělá své. Mentalita japonské mládeže, oddávající se "rebelství" na surfech, i dojemný, romantický vztah, zrozený a pokračující v tichu. Film o naplnění snu, o lásce a přátelské rivalitě i nadějných začátcích. Snímek nabízí i výborný pohledu do zákulisí japonské pracovní politiky veřejných služeb. Mládežnická romance z dálného východu si zde své fanoušky našla, z mého pohledu určitě zaslouženě. (Challenge Tour 2015) (10.04.2015)