Kikudžiro

kikukiro je film, ktory nasledoval po mediznarodne uspesnom hana-bi. kitano mal za sebou 10 rokov kariery filmara. natocil surove gangsterky, komedia, aj komorne tiche filmy. kikijuri je snaha zlucit vsetko do jedneho. yakuzu, komornost, nevinost, zabavnost. a je to snaha velmi podarena. viac, nez co nasledovalo potom. standradna v amsrike natocena kitanovka brother, filmove kabuki dolls ci nestandradny remake zatoichiho. snad novinka, Takeshis' naviaze tam, kde kitano v kikijiro prestal. (14.11.2005)

Mě to nebavilo. Přisprostlej a hrubej (ale v jádru samozřejmě hodnej) chlápek doprovází malýho kluka na cestě za matkou, kterou léta neviděl. Do toho ve statických záběrech jeden nebo oba sedí, stojí, občas chodí, jednou plavou a jednou dokonce žonglují. Sem tam je to vtipné, občas tam probleskne trocha hravosti (mezititulky) a skoro pořád do toho hraje takovej ten klasicky zaměnitelnej ucajdanej japonskej hudební motiv. A na konci se samozřejmě sblíží a slíbej si, že se třeba někdy sejdou v sequelu. Každopádně pokud vám přijde legrační sledovat nahatýho plešatýho Japonce, jak se houpe na laně, tak je to film pro vás. (27.06.2019)

Když jsem před časem viděl z dílny Takešiho Kitana jeho akční krimi thrillery z přelomu 80. a 90. let, nedovedl jsem si vůbec představit postupný přechod pana režiséra např. až k takto poetické komedii s dětským hrdinou... a ona je tohle (snad až na jednu drsnější příhodu s pedofilem) vážně milá a příjemná záležitost, která se často nenásilně blíží k dojemnému filmu pro celou rodinu. Současně však Kitano v Kikudžirovi nadále zachovává svůj pomalý styl s věčně bloudící postavou a také přímočárým svérázným humorem (který je zde podobně jako v Sonatine přítomný někdy i ve střizích během nečekaného sledu záběrů). Na začátku cesty či seznámení s novými lidmi tu pokaždé figuruje nejistota, váhání, napětí... nenastane-li odmítnutí, z nutnosti pobýt spolu se vyvíjí vzájemné hledání a s typickým „kitanovským“ humorem, ke všemu opět s panem režisérem v hlavní dospělácké roli, se pak nalezení proměňuje v nejednu odzbrojující rošťárnu. Na styl plný pomalých poetických scén (mj. z podmanivého přímořského prostředí), často s náhlými skoky do takto spontánního humoru, jsem si chvíli musel zvykat, ale podařilo se mi naladit, že mi ve výsledku trochu překážely jen ty podivné snové sekvence, které mi až na tu poslední do zbytku atmosféry filmu příliš neseděly (nejvíc ta s opětovně se objevujícím pedofilem). Oproti tomu se mi hodně líbilo uvádění jednotlivých kapitol barevnými obrázky s psaným titulkem z hravého dětského pohledu. Inu, strejda dělá (také) blbiny... Oceňuji, že skrze strýčka Kikudžira coby poutníka na cestách, rovněž strádajícího a hledajícího, vysílá film rovnocenné poselství směrem k dětskému i dospělému divákovi. [85%] (28.06.2023)

Že soused Kikudžiro je třída zjistí malý Masao když se s ním vydá hledat svoji maminku, která pracuje téměř na opačném konci Japonska. No, ona tam ve skutečnosti žíje se svoji novou rodinou a o Masaa se tak musí starat babička, s kterou se moc dobrodružství nezažije. Ale se "strejdou" Kikudžirem, který je schopný nadávat do debilů komukoli a kdekoli a tím přitahovat problémy jak magnet železné piliny, zažije Masao mnoho nevšedních zážitků. (03.11.2008)

Přestože to hodnotím "jen" 85%, líbilo se mi. Není to film, po jehož skončení by člověk seděl a koukal do prázdné obrazovky, lezl mi však na mysl ještě dlouho. Díky tomuto filmu jsem se začal konečně zajímat o autora hudby Joe Hisaishiho (stačí, že jsem skladbu Summer z Kikudžiró prosadil bratrovi mé ženy na svatební video?). Film se mi natolik líbil, že jsem o něm na svém blogu napsal separátní recenzi http://scobak.blog.sme.sk/c/180987/Kikujiro-3373827425370701239822799.html. Můžete si tam poslechnout kompletní skladbu Summer :). (11.04.2009)