Kikudžiro

Nádherná lyrická báseň o chlapci, který měl byl o prázdninách sám, ale nakonec bylo všechno jinak. Masaova pouť za maminkou, kterou touží spatřit, je nevšedně pojatou road movie, které dal Takeshi Kitano výtvarným hereckým i režijním pojetí svojský styl, který je někde mezi dětským deníčkem a poetickou vřelostí evropského vypravěčského filmu. Epická žíla je defacto druhotná a příběh v pravém slova smyslu vrcholí tehdy, když má film odslouženu asi polovinu stopáže. O něj ale tak dalece nejde. Jde o požitek a procítěnost. Kitanovo umění udělat z cesty chlapce a jeho průvodce – "strýčka" hrubána, vejtahy a kašpara od nátury – nevšední a s labužnickou pomalostí recitovanou báseň o lásce, naivitě a dětství, dosahuje absolutní dokonalosti. Kamera se často distancuje od přímé dějovosti a libuje si v lyrickém panoramatizování, střih zdánlivě rozbíjí tok času a podává často střípky událostí, výtvarné doplňky a Masaovy sny dodávají všemu magický ráz. Kikudžiro je v jádru takový Kolja po japonsku, ale tam, kde byl Svěrák dojičem slz, je Kitano působivým básníkem, který dobře pochopil, že kouzlo není v explicitnosti sdělovaného. Jeho film má neobyčejný humor, který zajišťuje sám režisér svou rolí obhroublého klauna (svým způsobem velice podobného postavě Shinkichiho z pozdějšího Kitanova filmu Zatoichi). Humor "strýčka" je plný přehmatů, přehnaného sebevědomí a velmi křupanského chování, pod kterým se ale skrývá dobrá duše. "Strýček" přitahuje různé další podivíny, s láskyplností stvořené a sehrané figury, které Masaovi zařídí ty nejpodivnější a nejhezčí prázdniny. Ohrané? V tomhle balení nikoli. Navíc hudba dvorního kapelmajstra Hisaishiho je prostě a jednoduše geniální a svojí křehkou krásou a nestylizování přesně vystihuje hořko-sladkou notu Kikudžira. Protože Kikudžiro není jen filmem o nacházení a radosti, ale především o ztrácení, která nás nutí nacházet. Je to film, který se jako mozaika složí a ještě pozdě v noci jsem těžko dusil záchvaty smíchu, když jsem pozoroval celý obrazec z odstupu. Pohlazení po duši, nic lepšího mě nenapadá. (24.01.2005)

Road-movie mísíci "laskavou" lyriku s infantilně groteskním humorem by stylem každý zařadil spíš například do Francie, než do Japonska - země samurajů, úchyláků, milovníků mangy a gangsterů. Přesto právě díky takto nezvyklému prostředí získává Kikudžiro punc neobvyklého dílka které chytrého diváka nechce jen dojmout, pobavit a pokud možno neurazit, ale zaujmout ho trochu víc, unést ho mimo reálný svět do fantasie a hravě anarchistického blbnutí. Ve většině komentářů se tu zmiňuje Kolja... to je těmi stopovými prvky děje snad i pravda, ale mě napadá spíš srovnání s Michelem Gondrym, kterému je tento styl nepomněrně bližší. A o děj tu opravdu vůbec nejde, respektive se tu takřka nevyskytuje - a to je nejspíš i největší vada filmu, který přestává být filmem a stává se pouhým slepencem scének bez nějaké vnitřní provázanosti, což rozmělňuje i jinak vcelku zajímavou závěrečnou pointu. 8/10 (03.08.2009)

Takze Takeshi Katana je i dokonaly komik. Kikujiro je film, u ktereho se permanentne priblbe usmivate a cas od casu dostanete nejaky ten zachvat (jako treba kdyz si jde Takeshi zaplavat). Obcas to ma tendence byt i dojemne, ale kdyz uz se zacinate citit dojate, tak Joe Hisaishi spusti svoji uzasne prijemnou magickou hudbu, vyborna hlavni herecka dvojice na sebe zacne stekat ve sve roztomile japonstine a zase je vsechno ok. Nevidel bych to sice jako nejlepsi Kitanuv film, jak se snazi naznacovat zdejsi hodnoceni, ve finale uz tomu trosku dochazel dech, ale jako jeho nejvtipnejsi kousek, kde si to navic temer tradicne diktuje v hlavni roli a jako extremne povedenou road movie, urcite. 8/10 (06.02.2010)

Dojemný příběh chlapce putujícího za svou matkou Takeshi opepřil tím, že do něj přidal sám sebe. Jeho věčně ubrblaný a nadávající strýček je nejspíš poslední člověk na planetě, kterému by kdokoliv svěřil dítě. On je to tak trochu takový japonský KOLJA, který tolik netlačí na city. Jen je hravější (část s motorkáři a spisovatelem u jezera byla jako návrat do dětských let) a možná i neuvěřitelnější. Osobně mi tentokrát trochu nesedli snové sekvence a možná zbytečně zdlouhavý začátek. (22.07.2012)

Tento film mi přišel jako jakási japonská obdoba Kolji. Motiv chlapce bez maminky, jež se dostane do spárů strejdy antivychovatele je nosný i zde. Není to vysloveně rodinný film, ale dávat na ČT2 v noci je fakt úlet. Doposud mi byl japonský humor zcela cizí, ale při tomto filmu se nešlo nesmát. Kikudžiro je jednou z nejoriginálnějších komediálních postav, které jsem kdy viděl. (02.07.2007)