Dotek hříchu

Čtveřice příběhů z Číny o násilí, prostituci, korupci a moci peněz. Jednoduchý symbolismus, mírný nadhled, přílišná délka všech čtyř částí. Hrdinové jsou sympatičtí až ve chvíli, kdy vezmou do ruky brokovnici/pistoli/nůž na ovoce. Kromě nepřiměřené délky má snímek problém i s tím, že neví, kdy (a jak) skončit. (02.07.2013)

Film, ktorého devízou je šokujúca vízia opakovane implodujúceho a explodujúceho zacykleného násilia v kulisách novodobej ekonomickej superveľmoci, si sám hádže konáre pod nohy vnútornou prázdnotou, absentujúcou expresiou a bezprízornou ničotnosťou spoločenskej "výpovede". Centralizácia vizuálne bohatej kamery na civilné herectvo hornej polovice tela (štandard, ktorý radšej vidím nabúraný, než nudne využívaný) chvíľkovo zaujme, ale film neutiahne. Cena za scenár pre cenzúrou prísne zakázaný film sa javí ako póza - prvá poviedka obsahuje náznaky čohosi ako zmysluplnosti a pochopenia logických myšlienkových pochodov hrdinu, vychádzajúceho z pre neho racionálneho základu, zvyšok je však len stereotypným tápaním v tme nezáujmu a povrchných pokusov o reflexiu túžby a sociálnej nespokojnosti s prehnitým národným komunistickým establishmentom. Surová látka nevalnej kvality, ktorá funguje ako vývozný artikel a argument pre západného diváka. Odo mňa si však vyslúži maximálne znechutenie. 10% (18.08.2014)

Číňanů je zbytečně moc, to jsem po tomhle filmu pochopil definitivně. Škoda, že postavě z první povídky dojdou ostré předčasně. Sledovat tuhle bezzubou zauzlenost, která formálně zastydla v devadesátých letech bylo mučivé - něco tak tezovitého, prvoplánového a prázdně přinasraného jsem už dlouho neviděl. Je sice hezké, že film neustále překvapuje, ale vzhledem k tomu, že mu naprosto chybí postavy a zaměňuje je za chodící nicotu, to není nic záslužného. Nemá cenu se ptát proč, jenom kdo a jak. Čtyři křečovitě propletené povídky, z nichž první a poslední jsou snesitelné (první nadhledem a čtvrtá náznakem přiměřenosti), zato prostřední dvě hraničí s absolutní demencí (když obrazovkou projel digitální had, skutečně se mi chtělo střílet) a insitním symbolismem. Je docela smutné, že se v Cannes dávají politicky korektní ocenění - tenhle scénář je dobrý leda tak na vytření zadku zlobivého čínského fracka, samozřejmě ale má patřičný humanisticko-kritický přesah. Ale to mají i frustrované nadávky u piva a palmy se za ně nedávají. Dotek hříchu je důkazem toho, až asijská kinematografie jde do prdele. Všichni na balkon, budou se rodit Číňani! (29.06.2013)

(1001) Nepochopila jsem skoro nic. Film je sociální, ale není sociální. Lidé jsou lidé, ale nejsou lidé. Nepodařilo se mi rozklíčovat, s jakým záměrem to režisér vypráví. Když se člověk zamyslí nad souvislostmi, tak brečí celé dvě hodiny, ale nemám dojem, že by režisér předkládal hotovou výpověď, což se mi nelíbí. (23.06.2015)

Až si tu se 4* připadám nepatřičně vzhledem k tomu, jak byl Dotek hříchu ve Varech kritizován (viz Marigoldův komentář, Tetsuův příspěvek na blogu Respektu). Zpětné dohledání reakcí z Cannes mě uklidnilo, že v tom nejsem sám, neboť tam byl snímek hodnocen nadmíru dobře. Za sebe mohu říct, že se mi stýskalo po kontemplativním, meditativním stylu s prvky magického realismu, jakým bylo natočeno Zátiší. Naštěstí si režisér v Doteku hříchu zachovává svoji vizuální kvalitu, přechází ale k docela silnému naturalismu. Násilí je zde podáno tak, aby bylo nepříjemné, kamera před ním neuhne, naopak jej vyhledává, ale zdržuje se umělecké estetizace. Problémem však je, že postupně takhle explicitně zobrazené násilí začíná být spíše otupující než šokující. Filmu se dá jistě vyčíst tezovitost a scénaristická nedotaženost (postavy zde nepůsobí moc životně, spíše jako deterministické figurky; v tomto ohledu působí ocenění z Cannes za nejlepší scénář poněkud nepatřičně, dost možná udělené politikou "Chceme to ocenit, ale lepší cena nám už nezbyla."), režisér to podřizuje své snaze vykreslit Čínu jako zkorumpovanou, morálně zdevastovanou a násilím prorostlou zemi. Vyznění filmu je tak možná až příliš jednoduché (v Číně to stojí za vyližprdel), na druhou stranu, tahle verze naturalismu kritizující totalitní zemi je mi stále mnohem sympatičtější než pokrytecký cynismus Ulricha Seidla (který je v současnosti zrovna děsně in). (08.07.2013)