A co dále, Baltazare

Myslím si, že mnohý s tých čo poznajú Bressona si ho nemôžu vynachváliť. Rozhodne sa jedna o autorského a veľmi osobitého režiséra a jeho film A čo ďalej Baltazár rozprávajúci o mladom dievčati Márií a somárikovi Baltazárovi, je naozaj spravený podľa obmedzení, ktoré si on ako režisér určil. Lenže celý ten pesimistický pohľad aj keď remeselne pútavý a plný symbolov, je pre mňa v takej miere neuveriteľne samoúčelný. Jednoducho som tomu neveril. Utrpenie aj bolesť sú samozrejme súčasťou života, ale zlé rozhodnutia postáv a samá smola lepiaca sa im napäty slúži len k tomu aby sa človek cítil depresívne a znechutene. Je to samozrejme účel filmu, ale predostrený až príliš okato. Možno som ho pozeral v zlom čase, ale celý ten morálny úpadok zvláda napríklad taký Buňuel o stupnicu lepšie. Somárika mi samozrejme bolo ľúto a kvôli jedinému sa ten film oplatí vidieť. Inak je to presne jeden s tých filmov, ktoré ma nemôžu nadchnúť takmer ničím. (05.11.2012)

Osel Baltazar a dívka Marie. Dvě čisté, snadno zranitelné a navzájem spřízněné duše na nehezkém to světě. Marie je navíc naivní, nechává sebou manipulovat, svoji nevinnost postupně ztratí (stejně jako iluze, něhu) a Baltazar toho jako osel moc nezmůže (a taky nesrovnatelně víc trpí). Jejich osudy jsou však propojené…Z filmu mám převládající pocit marnosti a lítosti. Zároveň však také solidního filmového zážitku. A takové jsou i 4*, které snímku posílám. (16.07.2014)

Čomu by sa ešte dalo porozumieť, je bezúčelné mlátenie úbohého oslíka. Ľudia totiž radi znepríjemňujú život nielen sebe navzájom, ale aj iným tvorom, ktoré s nami zdieľajú tento svet. Čo sa už ale pochopiť veľmi nedá, je celý zvyšok filmu. Mariin otec a jeho majetkové spory, Marie a jej fascinácia delikventmi, alkoholik Arnold, banda pašerákov. A na rozdiel od úvodného popisu, film stojí práve na týchto udalostiach. Je to nepochybne umenie, ale žiadny zázrak. (16.02.2017)

Au hasard Balthazar je „Crème de la Crème“ všeho, co jsem zatím měla tu čest jako filmový divák zažít. Krutý a zároveň křehký, jednoduchý příběh je vrcholem ryzí kinematografie. Oslík Baltazar je příkladem panenské pokory, snášející tíhu lidského zaslepení. Dobro, se kterým se lidé od nepaměti rodí je zahubeno zlem, hříchy a sobectvím, jež se snadno zakoření a neposkvrněná duše nemá šanci na přežití. Primární smysl humánnosti upadne v zapomnění. Bresson byl unikátním filmovým srdcařem, který natáčel věrný své životní filozofii a podle svého nejhlubšího přesvědčení, bez jakýchkoliv myšlenek na finanční profit nebo uznání. Ve všech jeho mistrovských filmových básních na nás dýchá čistá upřímnost a přirozená moudrost. (07.11.2011)

Asi po půl roce přemejšlení a vzpomínání na tenhle film, jsem zvedl hodnocení z původních 4 na 5. S mým původním komentářem sice pořád souhlasim, nicméně zůstalo to ve mně a pořád mě to povznáší. Jakoby ta čistota a nevinnost jsou zřejmě přece jen hlavním poselstvím díla. Původní komentář: Tenhle film se těžce hodnotí, filmový přístupy Bressona jsou dávno rozebraný jinde a musim říct, že jsou skvělý, chvílema až beroucí dech. Jeho práce s neherci (s modely, jak říkal), jeho kamera, to jsou kapitoly samy o sobě, v tomhle filmu je opravdu transcendentální použití Schubertovy sonáty, nádhera. Nicméně, nemůžu se stotožnit s režisérovým pesimismem, s jeho odmítáním vidět více dobra v člověku. Je zajímavý, že takovýhle vidění nacházíme u veřícího, u katolíka, u nějž by radost a naděje měla bejt znát přece trochu víc. Tím nechci moralizovat, ale Bresson staví zcela do protikladu nevinnost, čistotu, pokoru a oběť osla Balthazara (pravděpodobně symbol Krista či aspoň skutečného křesťana) a jeho současnej svět, dle něj plnej zla, násilí, krutosti atd. Vlastně se dostává do pozic (dle mého i mylně)přisuzovaných katarům a manichejským , kteří byli pronásledováni a upalováni, za názory, že svět je stvořen temnými silami a je třeba z něj utéci do světa duchovního, tj. odmítaly pozemskej svět jako svět zla. A je to právě církev, která se postupně svým moralizováním, upalováním a cenzuruo dostala do tý samý pozice, kdy už svět nechápe a často nepřijímá. Přitom její vzor a bůh byl schopen pracovat s kýmkoliv a pro kohokoliv a všude viděl jiskérku Boží, i když jen třeba hodně slabou a tu se snažil rozfoukat. U takovýhleho filmu si musí člověk dát práci, aby mu naopak jiskérky naděje nezhasínaly, když to ovšem vydrží, tak je třeba uznat, že svoji hloubku toto dílo má a probleskují z něj velmi nevšední aspekty krásy. (26.07.2007)