Mandarinky

75%. Jsem v rozpacích. Na jednu stranu se mi líbí skromnost scénáře a jeho přístup k válce jako filozofickému tématu - naprosto autentická a pravdivá mírová myšlenka, která potvrzuje, že války jsou zbytečným přežitkem lidských hrdých eg a rovnost příležitostí zachovat si lidskou tvář je v základu totožná pro všechny, bez ohledu na jakkoliv odlišný národnostní, náboženský či jiný profil. Celý film je silně komorní a decentní, na žánr válečných filmů možná až příliš komorní, ale tím skromněji působí a tím větší efekt pak má na divákovy emoce. Na druhou stranu se potýkám s dojmem neautentičnosti jednání obou vojáků, které je evidentně psané přímo "na tělo" zmiňované myšlence, ovšem chování především čečenského představitele by v reálném světě vypadalo asi malinko jinak. Určitě si nemyslím, že by radikální džihádista bojující za svoji zem po pár dnech rozjímání s milým a lidským dědečkem oplakával a stavěl rakev pro svého úhlavního nepřítele. Válka, kterou film sleduje, byla o mnoho vyhrocenější, než jak je prezentována symbolicky těmito dvěma muži, a i přesto, že scénář z obou vojáků jejich verbální obhajobou udělal záměrně spíše oběti situace, než vyloženě fanatické válečníky (Ahmed šel do války kvůli penězům, ne pro přesvědčení; Juhan zase "z povinnosti"), což nerealističnost příběhu trochu omezuje, stejně zůstávám u názoru, že představa podobného průběhu takových událostí je krajně naivní. Na plný počet to z těchto důvodů nestačí, to však nic nemění na tom, že nominace na Oscara za cizojazyčný film byla udělena právem, především proto, že i přes naivitu a jednoduchost určitých dílčích faktorů připomíná Mandariinid nikoli novou, ale rozhodně zamyšleníhodnou ideu, kterou by měl následovat každý obyvatel planety Země, ve jménu Johna Lennona: "Válka není řešení." A slovy ještě většího myslitele: "Jsem proti násilí, protože i když se zdá, že je pro dobrou věc, ta dobrá věc je pouze přechodná, ale zlo, které zplodí, je trvalé." To je přesně to, co Mandariinid interpretuje, a dělá to velmi pěkně a lidsky. (19.01.2015)

Estimated budget €650,000. Film by ale mohl stát klidně 12 euro, protože v Gruzii takhle opravdu vypadaj chajdy, lidi a ploty, soundtrack stál cca -50 eur neboť se tam fidlá furt ta samá melodie, a bluesový gruzínci si zaplatili, aby jim hrála písnička v závěrečnejch titulkách. Klasické ponaučení že válka je ŠPATNĚ, že se BOJOVAT NEMÁ, že jsou si LIDÉ ROVNI, děkuji pěkně, tady na západě už jsme o tom pár filmů viděli, a nebudu přece přikládat credits ani Oscara estoncům za to, že na to přišli až v roce 2013. Film je postavený na dialozích, takže by člověk čekal, že budou vtipné/napínavé/originální, zkrátka silné, to se neděje, konverzace jsou navíc rámované-záběrované velmi standardně, tedy ani vizuálně nevznikají jiné obsahy než to, co je explicitně řečeno mluvící hlavou. Pochopitelně mi ale byly sympatický bedýnky, hodnej starouš co přišel z kostela v Sám doma do Abcházie, velké celky místo amerických detailů na tváře (např. seznamování na začátku, smrt gruzínce na konci). (01.02.2015)

Tyto filmy, kde se setkávají dvě válečné strany pod jednou střechou jsou vždy silné. Podobně jako Země nikoho nebo Kříž cti. Přemýšlel jsem proč film natáčeli Estonci, zdánlivě ve válce nezúčastněný národ, ale už na začátku filmu byla uvedena zajímavá skutečnost, že mnoho Estonců před válkou žilo v Gruzii. (21.07.2015)

Téměř komorní, anti-válečný film, s krásným příběhem, jenž realisticky vykreslil nesmyslnosti války z pohledu nevinného civilisty. Křehký příběh, zasazený do opuštěné vesničky uprostřed bojů, kde jediné co zůstalo, je mandarinkový sad, dokonale vyvažují syrové a hluboké dialogy. Nevím, čí je to větší zásluha, snad skvělou režií, snad postavou moudrého starce Iva, ale tento neznámý film si mě získal od první minuty a vůbec neváhám ho ohodnotit plným počtem. (28.09.2014)

Estónsko-gruzínska koprodukcia, to znelo naozaj pomerne exoticky... Ale výsledný efekt stál za to a už dlho som nevidel film s tak prirodzene fascinujúcim posolstvom, ku ktorému krôčik po krôčiku mieril pomerne nekompromisný dej v znamení krvavej abcházskej vojny. Avšak jedna situácia napokon dokázala, že aj medzi nepriateľmi, ktorí by sa pri prvom pohľade medzi sebou najradšej pozabíjali môže vzniknúť humanitné puto tolerancie a empatie. Najcharizmatickejšou postavou celého príbehu bol však estónsky farmár Ivo, ktorý bez predsudkov prichýlil cudzincov a poskytol im svoj domov a opateru. Celý čas som váhal, či si to zaslúži viac ako 4*, no ten záver ma presvedčil. O to viac mi je ľúto, že Oscara za najlepší cudzojazyčný film dostala tá prašivá Ida :/ (02.05.2015)