Mandarinky

To mám zas jednou radost z dodatečného objevení malého, ale o to působivějšího filmu. Mandarinky jsou dokonalým příkladem jednoduchého, komorního dílka odehrávajícího se na 1 místě s pár postavami, a přitom si s tím snímek bohatě vystačí. Hlavní hrdina může být pro někoho blázen, naiva či idealista…ale Ivo je především normální chlap, který se chová jako člověk. A přesně takový je i celý tento antiválečný film, tedy lidský. Už úvodní a posléze se opakující hudební motiv jako by mi naznačil, že Mandarinky budou pro mě. A byly. Moc mě bavilo sledovat tohle občas trochu napjaté (všechno to nepřátelské provokování a postupně se měnící nevraživost), ale jinak vlastně „pohodové“ posezení u čaje. Chvíle v domku plynou, jenže mírová úmluva, která v něm vládne, už nesahá za jeho zdi, kde stále zuří válka…Nevyhnutelnost člověk podprahově cítí, přesto bych s těmito 4 kumpány rád poseděl i dál. Kazeta tak byla jedinou vyloženě naivní věcí ve filmu, a přesto v něm i ona měla své symbolické místo. Dávám slabší plný počet. (13.10.2019)

Kdo by kdy řekl, že se na poli kinematografie zrodí Estonsko-gruzínské přátelství, které bude založené na příběhu z ne zase tak dávné minulosti, kdy Abcházii vymetala škaredá slečna jménem válka. Mandarinky jsou jedním z příběhů z tohoto prostředí a pro svojí exotickou oblast přináší silně chytlavý lidský příběh, ke kterému není moc co více dodat. Nejblíže mi tento film sedí k chorvatskému filmu Země nikoho. Stejně smutný, stejně absurdní. Jako válka samotná. (08.11.2015)

,,VÍŠ, JAK ŘÍKÁM TÉTO VÁLCE? CITRUSOVÁ VÁLKA. ONI BOJUJÍ O ÚZEMÍ, KDE ROSTOU MANDARÍNKY.…“ /// Jen pro pořádek… No a v tomhle bordelu se v chalupě Estonce dědy Iva sejdou Čečenec Ahmed a Gruzínec Nika. Když se vyhrabou z nejhoršího (měli menší válečný nedorozumění), musej dát slovo, že se navzájem nevoddělaj. Alespoň ne v chalupě. A tak si tam žijou, čtvrtej do party je (taky) Estonec Margus, kterej má prekérku se sadem plným mandarinek… tam ti dva se národnostně a nevraživě handrkujou, toť návštěva bratrů Čečenců a každýmu už teď musí bejt jasný, že je to takovej Můj nepřítel pa rusky. Válečnej a bez sci-fi…. Stačí kus milovaný a zároveň nenáviděný země, pár postav a máme tady komorní (proti)válečný drama, s jednou přestřelkou a celkem jasnou výpovědí. O lidech, válce a životě. Celkově si to tak nějak podpráhově říká vo 4*, ale budu se (tentokrát) snažit řídit dědovým heslem, že náboženstvím má bejt zdravej rozum. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Páč v jugošským zákopu jsem už ležel. 2.) K baráku se mi blížej čečenští separatisté. 3.) Thx za titule ,,Sizok“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (07.02.2014)

Podobně jako Kukuška nebo Země nikoho, i Mandarinky zařazuji mezi nejlepší malé velké válečné filmy. Gruzie, 90. léta a děda Ivo řeže dřevo na výrobu bedýnek na (granáty?) mandarinky, když tu u dveří stojí hladový Čečenec, dožadujíc se jídla na cestu. Zápletka houstne, když se Čečenec vrátí, tentokrát však ležící v plotě s dírou v hrudníku. Spolu s ním děda Ivo zachrání i jednoho z Gruzínců. Oba muže z opačných stran barikády tak dělí jen jedny zamčené dveře. Příběh, ve kterém se sbírají mandarinky, pije čaj, hoří domy a zpochybňují se schopnosti Gruzínců a Čečenců válčit nebo dělat dobré šašliky. Já osobně bych k žánrům přidal i komedii, i když humor je hodně černý (navíc míří vždy do černého). Vtipné situace se mísí se srdceryvnými v tom správném měřítku, nejednou jsem se od srdce zasmál. Jde však hlavně o válečné drama, strach o hrdiny je cítit z každého filmového políčka neboť válka se odehrává doslova za humny (a mnohdy i uvnitř domu, i když tam jde hlavně o přestřelky slovní). Estonský film příliš zmapovaný nemám, viděl jsem všehovšudy jediný film - tento. Ale jestli v Estonsku umí točit takové malé velké filmy, proč to neumíme u nás? (10.01.2015)

V zemi kde ja válka a lidi se začnou vzájemně nenávidět a zabíjet, jen proto, že nějakej politickej či jinej zkurvysyn si chce zvětšit území, zvýšit moc nebo prostě jen namasírovat svaly se najdou lidi, kteří s úctou k lidskýmu životu a nedělají rozdíly, zda je někdo na tý či oný stráně barikády, zda je bílej či černej, rus nebo ukrajinec a lečí nejen fyzické zranění vojáku z opačných konců válečných stran, ale i jejich nenavistí zasažené duše. Hrozně moc bych si přál, aby svět byl plný Ivů a Margusů, protože by neexistovaly naprosto nesmyslný válečný konflikty a ještě nesmyslnější nenávist jednoho vůči druhýmu. Bohužel takhle to na světě nikdy nebude a tak jsem alespoň rád, že existuje nadaný filmař, který nám ukazuje podstatu krásy člověka a zbytečnost zabijení a talentovaný herci co dokáží zahrát postavy jejich krásá spočívá v lidské obyčejnosti života, který je plný respektu ke všem formám života. Nádherný, citlivý, nenápadný vyprávěcí styl má obrovskou sílu v každým záběru. Dialogy odproštěné od patosu jen umocňují silný zážitek. Viděno v rámci projektu Challenge tour 2015 jako film číslo 19. (12.04.2015)