Tonka Šibenice

S datem československé premiéry 27. 2. 1930 je Tonka Šibenice prvním českým zvukovým filmem , třebaže byla původně natočená jako film němý a teprve dodatečně ozvučená v pařížských ateliérech Joinville za užití systému dánských vynálezců Petersena a Poulsena. Současně vznikla česká, německá a francouzská zvuková verze. Zatímco z české verze se dochoval pouze úvod, v němž Karel Hašler zpívá Hradčany krásné a Když padá v Praze první sníh, francouzská verze se pod názvem Tonischka dochovala celá. Autorem ilustračního hudebního doprovodu z již zkomponovaných skladeb byl Erno Košťál. Příběh dívky z nuzných poměrů, která se po příjezdu do Prahy stane prostitutkou, je inspirován povídkou reportéra E. E. Kische Nanebevstopení Tonky Šibenice. Kisch vycházel z rozhovorů s Antonií Havlovou, která na konci 19. století skutečně nabízela své služby odsouzencům na smrt. Jako autoři scénáře jsou uváděni Willy Haas, novinář a Kischův přítel a Benno Vigny, francouzský scenárista. Filmovému zpracování předcházela inscenace na scéně divadla Adria s Xenou Longenovou v hlavní roli. Produkce začala v ateliérech společnosti Praga film na Kavalírce, které však v průběhu natáčení postihnul požár. Kromě ateliérů zničil oheň také část natočeného materiálu. Než režisér Karel Anton dostal nabídku z Paříže, pokračovalo natáčení ve vinohradských ateliérech společnosti AB. Film produkoval sám Anton, o jeho distribuci se postarala společnost Elektafilm založená Josefem Auerbachem. ___ Nijak duchaplnou, třebaže biblickými odkazy prosycenou zápletku vyvažuje komplexnost některých scén, viditelně inspirovaných sovětskými montážníky i německým kammerspielem. 75% Zajímavé komentáře: Adman, Marthos (11.11.2009)

Z povídek, fejetonů a reportáží o pražském životě před první světovou válkou, které napsal spisovatel a novinář, pražský rodák Egon Erwin Kisch, byl snad nejznámější příběh prostitutky Tonky, inspirovaný skutečnou událostí. Podle Kischova zpracování, které bylo v podání živelné Xeny Longenové inscenováno nějaký čas na scéně divadla Adrie, natočil režisér Karel Anton ve volné úpravě film, náležící k vrcholům tehdejší světové kinematografie. Anton, který již předtím několikrát prokázal své nesporné nadání, se mohl při realizaci filmu opřít o znamenitý scénář Willyho Haase, novináře a Kischova blízkého přítele. Autoři projevili zároveň velký smysl pro filmové výtvarné pojetí dramatického příběhu venkovského děvčete, které se po příchodu do města dostane na šikmou plochu a nakonec upadne v opovržení i ve svém okolí, když přijme nabídku jedné noci s odsouzencem na smrt. Film byl původně natáčen v ateliérech na Kavalírce, které však tehdy nešťastnou náhodou katastrofálně vyhořely a tím byla zničena i značná část již natočeného materiálu. Než se film podařilo dokončit v zázemí vinohradských ateliérů, vtrhl do Československa nový fenomén - zvukový film. Anton neváhal, přijal nabídku pařížských studií a bryskně dotočil několik mluvených částí. Film byl pak uveden v několika různých jazykových mutacích (v Německu se hrál pod názvem Die Galgentonni a ve Francii jako Tonischka). Do hlavní role byla obsazena jihoslovanská kráska Ita Rina, která měla v té době za sebou řadu německých filmů i mezinárodně proslavený Machatého Erotikon. Exkluzivní herecké obsazení doplňuje sugestivní Josef Rovenský a skvělá Vera Baranovskaja. TONKU pak lze pokládat za jednu z prvních vlaštovek nové éry domácí kinematografie a především jako silný tragický příběh lásky a odpuštění. Krutý a přitom tak lyrický. (26.09.2009)

Ohromná romantická exprese. Výraz vnitřního proudu doby, cit první republiky na plátně... Vždyť tehdy Karel Čapek tvořil svá vrcholná civilní skeptická "maločeská" díla, a do toho tahle nadnárodní sentimentální bombička. Věřím, že to někde v kině Hvězda viděl a potají uronil. Vždyť je tu všechna slovanská tragičnost, otevřenost, srdečnost a fatalita, ovšem ve špičkovém západním zpracování -- dokonalá souhra formy a obsahu, které zdánlivě jdou proti sobě. Malířův skvost, co by se dal pověsit na stěnu, nebýt složen z chladných fotek na běžícím celuloidu. Mnou viděn na bizarním kanálu CS Film, informačním to zdroji konformním a alibistickém, a přesto hojném, bohulibém. Páni. Zážitek. (21.07.2010)

Tonka Šibenice - první český zvukový film (byť ozvučený dodatečně) - je velmi působivým dramatem dívky, která je společností odvržena za čin, ke kterému ji de facto sama společnost přinutila. Do nevěstince, vedeného Antonií Nedošínskou, přijdou policajti s "delikátním úkolem" najít ženu pro k smrti odsouzeného vraha (Josef Rovenský). Jaké z toho čiší pokrytectví a vyložená krutost, když od tohoto okamžiku se Tonce všichni vysmívají a vyhýbají se jí. Bytostně dobrá Tonka tak začíná čelit zlému a krutému okolí, které ji nakonec dožene až ke smrti. Film je plný emocí a silných obrazových momentů. Trošku se ale vymyká hudební doprovod, který hraje vyloženě na národoveckou strunu (navzdory požadavkům zahraničních distributorů) a místy se k obrazu vůbec nehodí. Ale to je jen můj dojem... Jinak označení "první český zvukový film" je trošku zavádějící, protože kromě dvou písniček jsem nezaregistroval jediný dialog. Na to si český divák musel počkat až na film Když struny lkají (který ovšem neměl valnou kvalitu) nebo C. a K. polní maršálek . (17.05.2006)

Mistrovské dílo sklonku našeho němého filmu, které po filmové stránce strčí do kapsy i leckterý zahraniční snímek. Kamera velmi dynamizuje konvenční snímek a pečlivé osvětlení mu dodává na tísnivé až kammerspielovské atmosféře (velmi intenzivní jsou z tohoto hlediska scény z vězeňské cely). Ita Rina je pro plátno jako stvořená, její lehké umění mimiky zanechává hluboký účinek z postavy. Baranovskaja je zde velmi temperamentní a ukazuje trochu odlišńý herecký odstín, než jaký předvedla v Matce nebo filmu Takový je život. Velmi působivá je subjektivní vize v závěru, jež působí v nesmírné opozici k temným dekoracím zasněžené Prahy. Jednoduše nemám co vytknout. (12.11.2009)