Chuť třešní

Naprosto vtahující atmosféra během snímání pomalé jízdy z pohledu řidiča směrem na cestu dolu, záběrů na práci na polích či sypající se kameny a písek... působivě rozpracované dialogy na zvolené téma sebevraždy v protikladu k smyslu života... To jsou základní devizy dalšího mimořádného filmu od Abbase Kiarostamiho a současně další road movie z íránské tvorby, v níž jsme svědky dalších civilně podaných příhod a povídání odehrávajících se často během náhodních setkání uvnitř jednoho auta či kolem něj. Dlouho jsem nemohl pochopit název, ale když nečekaně došlo na dialog o chuti třešní, taky jsem v něm vnímal onu zásadní pointu celé hloubky filmu. Nebo-li nacházení drobných i velkých potěšení, které nám připomenou kouzlo, sílu a smysl života, což ostatně mi evokuje vůbec velkou část tvorby pana režiséra, který z mnoha banálních věcí a prvků dokáže vykouzlit silný zážitek. K nadšení naopak nepřispěly moje občasné nesympatie k hlavnímu hrdinovi (byť je šlo s ohledem na jeho pesimistické vnímání světa a situaci v danou chvíli respektovat) a hlavně pak chvilky, když už mi to pomalé tempo v bezútěšné situaci způsobovalo víc jen dojem mírnější natáhlosti, než skutečné prohloubování emocí. Na tenhle dojem sice došlo asi jen dvakrát, ale celkově i pro ty dva důvody nemám z Chutí třešní až takový zážitek, jaký se mi dostavil u předchozích Kiarostamiho filmů od Kde je dům mého přítele až po Pod olivovníky. Dokonce i to režisérovo oblíbené narušování hranic mezi hraným filmem a dokumentem, na což tady plně dojde až v posledních minutách, tu proběhlo jaksi nahodile, samoúčelně a spočátku vyvolalo ve mě více rozpaků, než fascinaci – byť atmosféru (i díky hudebnímu doprovodu Summertime se sólem na trubku) ty záběry na vojáky a filmařský štáb mají zároveň velmi pěknou a svým způsobem asi na tuhle tečku po otevřeném konci u tohoto filmu hned nezapomenu. [80%] (29.09.2022)

Iránska kinematografia je momentálne pre mňa len akousi veľkou »neznámou veličinou,« a práve preto by som chcel svoje medzery postupne vypĺňať ďalšími, a teda nech sú najmä i celkovo kvalitne podanými; iránskymi titulmi, medzi ktoré by som určite mohol na úvod snáď zaradiť i zrovna tento dramaticky ladený titul od naprosto špičkového iránskeho autora - Abbása Kjárostamího, kedy sa jeho Chuť čerešní - zároveň stavala i akousi celkovou pachuťou v rámci celkového podania daného príbehu, nakoľko ústredný iránsky protagonista - mimoriadne pesimisticky naladený pán Badii vo fascinujúcom podaní skrz-naskrz Homayounom Ershadim; mal v úmysle skoncovať so svojou úplne vyhorenou existenciou, čiže inými slovami povedané, «spáchať samovraždu,» len v podstate hľadal akéhokoľvek dobrovoľníka, ktorý by mu s tým vlastne napokon pomohol, ale nie totiž presne tak, ako si teraz asi myslíte - najskôr celkom inak; a tak väčšinou akosi len neustále jazdil na svojom terénnom aute značky Range Rover po teheránskom kopcovitom piesočnatom a hrboľatom teréne so vskutku k tomu i s mnohými ľavotočivými a pravotočivými zákrutami, počas čoho nielenže stále otravoval okoloidúcich, či povedzme i [ťažko]pracujúcich ľudí, ale súčasne taktiež prostredníctvom svojho tereňáku pozoroval i príslušné prostredie, čím samotná vizualizácia daného titulu dostávala akýsi, dokumentárny rozmer s filozofickými prvkami. • Neviem, či tentoraz náhodou nestrelím predsa trocha vedľa, no a-u-t-o-r, Abbás Kjárostamí, mi normálne začína pripomínať svojho novo-vlnového kolegu Jeana-Luca Godarda, a tak sa možnože v tomto ojedinelom prípade jednalo i o niečo na spôsob „iránskeho JLG?” (19.04.2024)

Po mych zkusenostech s Kiarostamim jsem od nej rozhodne cekal vice. Jako nejvetsi prednost tohoto snimku vidim v tajemne atmosfere, ktera vas nechava v napeti po cely cas filmu. Bavi me i jednotlive dialogy a myslenky lidi, ktere Badii na sve pouti potkava. Uz jsem ale videl X lepsich iranskych filmu. (21.02.2016)

Obrovská škoda toho závěru, který mě dost vytočil a kvůli kterému nemůžu Chuti třešní dát plný počet, který jsem mu celou dobu dát chtěl. Ono se sice může na první pohled zdát, že je to o ničem a že tam jenom muž jezdí vyprahlou krajinou a hledá někoho, kdo by mu asistoval při sebevraždě, ale jak už to u íránských filmů bývá, mezi řádky je to skutečně hodně hluboké. Důvod, proč se chce Badii zabít sice neznáme, ale dá se postupně odvozovat. Při jeho putování poznává spoustu lidí, z nichž někteří jen přežívají než aby žili, ale zároveň si svůj bídný stav neuvědomují a dokážou v něm nějak fungovat. Potká i člověka žijícího pro určitou skupinu, potká člověka, který taky jenom přežívá, ale vědomě a chce se z toho nějak vyhrabat, potká pár dětí, které ještě nejsou na takové úrovni, aby vůbec něco řešily, potká věřícího Turka, který krásu života vidí už jenom v chuti moruší nebo při pohledu na oblohu... a pan Badii sice na nikoho moc nereaguje, ale uvnitř si vše přerovnává a zvažuje, jestli tu sebevraždu skutečně spáchat chce. Skoro všechny monology a dialogy jsou skvěle vymyšlené, ta pomalá Kiarostamiho road movie poetická atmosféra mě opět naprosto uchvátila a myšlenkově to neustále a naprosto dokonale gradovalo. A ačkoli se zdá, že je předem jasné jak to skončí, stejně jsem byl v napětí i u samotného příběhu, protože Badii celou dobu váhal a v posledních 20 minutách váhal ještě jasněji. Jenže pak jako by Kiarostami vůbec nevěděl, kam to vlastně chce dovést, tak přišel s wtf závěrečnou scénou, po které nevím, SPOILER jestli se zabil, ti vojáci ho tam našli a do toho hraje veselá hudba a v záběru je postupně celý štáb (takže by Kiarostami vlastně shodil úplně vše, co celou dobu budoval a závěrem říkal, že se tomu vysmívá - což by mi na něj vůbec nesedělo) nebo šlo o příběh jakože podle skutečné události, kdy si to Badii v úplně poslední chvíli skutečně rozmyslel, uvědomil si, že by ta sebevražda neměla smysl a on teď po dotočení filmu momentálně žije šťastněji než předtím, protože ho tahle očistná cesta zachránila podobně jako toho Turka. Což by byl závěr, který by se mi líbil fakt hodně, ale v tomhle nonsensovém podání nevidím jasný styčný bod pro určení toho, že tahle interpretace je správná. KONEC SPOILERU Možná až se mi to rozleží v hlavě, budu to vidět jasněji, nicméně i když to na plný počet zatím bohužel nevidím, musím říct, že něco tak moc hlubokého a promyšleného už jsem dlouho neviděl a i přes hodně rozporuplný závěr mě to hodně zasáhlo. Silné 4* (19.02.2022)

Tenkrát v Anatolii o čtrnáct let dříve a je snad zřejmé, že Nuri Bilge Ceylan tvorbu Abbase Kiarostamiho dobře zná. Chuť třešní spojují s „Anatolií“ podobný charakter krajiny, klidná vyčkávací atmosféra a především dlouhé statické záběry. Kiarostami (s nímž se na festivalu můžete osobně setkat) tu v myšlenkách a slovech k rozhodnému kroku odhodlaného muže odhaluje základní problém každého náboženství: i striktně zakázané chování je (vnitřně) obhájitelné, pokud se na něj podíváte pod jiným úhlem… LFŠ 2012. (23.07.2012)