Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Cave stárne se ctí a Forsyth s Pollardovou o tom dokázali podat báječně sugestivní zprávu. Díky moři inscenačních libůstek, mimořádně invenčnímu střihu a charismatu hlavního představitele to má atmosféru jak bejk, náhled do Caveova tvůrčího procesu a jeho úvahy o muzice jsou ohromně inspirativní pro kohokoli, kdo se do ní snaží taky fušovat… Kdyby se to v závěru nepřehnalo s tlakem na mystickou pilu a kdyby se točilo na klasický filmový materiál a ne na studený digitál, bylo to pro mě za plný počet. — Po druhém zkouknutí, duben 2017: Ale tak jasně že se dědek stylizuje a sebedojímá, jenže to pro mě není rozhodující, učarovává mi tím, jak se i v té stylizaci (možná díky ní) dokáže s upřímností dotýkat podstatných věcí, víc pravda okolo tvorby než okolo života, ale z toho, abych chtěl slyšet životní pravdy zrovna od lehce dekadentních australských bigbítových šansoniérů, už jsem přece jen vyrost. (26.07.2014)

Svérázný filmový počin, který jistě potěší všechny Nickovy fanoušky, k nimž se sám už léta také počítám - dokument jsem zhlédl v totálně natřískaném kině Aero, a bylo evidentní, že se sešli diváci naladění na stejnou vlnu. Dokument je to překvapivě vtipný, což by v kombinaci s Nickovým charismatem mohlo zaručit, že by tato podívaná nemusela nudit ani lidi, kteří Nickovu tvorbu neznají. Už úvodní titulky jsou perfektní - rychlý sled fotografií zachycujících dosavadní Nickův život vedle zběsile běžícího čísla, které se zastaví na hodnotě 19 999. Důraz na prchavost a pomíjivost života je myslím pro tento dokument nejvíc příznačný - kromě mnoha Nickových inspirativních myšlenek, které ve filmu zazní, mi jako nejvíce zásadní přijde ta, že náš čas na tomto světě je pevně vyměřený a měli bychom s ním naložit nějak produktivně, protože i realizovaný špatný nápad je lepší než nic. Proto nepřekvapí, když se Nick v jedné scéně svěří s tím, že se nejvíce obává ztráty paměti, protože naše paměť je tím, co zajišťuje naši kontinuitu a integritu v tomto světě. Více než příjemným zpestřením dokumentu jsou scény z koncertů, které jsou nabité neuvěřitelnou energií Nickova pěveckého projevu. Je to asi právě tato odzbrojující schopnost, jíž mě už kdysi dávno oslovil - po této stránce má ten chlapík jen těžko konkurenci. A proto, navzdory rozšířeným škarohlídským názorům, že už to s Nickem a jeho muzikou není co to bývalo a kdesi cosi, za sebe nemám problém napsat, že jsem včera v přítmí kina prožil nesmírně příjemných 95 minut díky dokumentu, který má místy nakročeno k dokonalosti. Mimochodem po zhlédnutí hned člověk dostane chuť si něco od Nicka pustit, takže hádejte, co celý den dneska poslouchám. (15.07.2014)

Aaaaaah zííííív. To naprosto vystihuje veškeré mé pocity, které jsem při a po zhlédnutí snímku měla. Jediné, za co je ta 1* je pár zajímavých myšlenek... řekněme snad i citátů a tady vám je přináším..... "We all look for that trans-formative thing that can happen in our lives and I think most people find it in some way or another and that's a place that they can forget who they are and become somebody else." Nepochopila jsem, proč si pozval francouzský sbor dětí na zpívání jedné věty v angličtině v jednom songu. "You've gotta understand your limitations. It's your limitations that make you the wonderful disaster you most probably are." Všimli jste si, že do svého textu jednoho songu zakonponoval jak Hannu Montanu, tak Miley Cyrus? "I can control the weather with my moods. I just can't control my moods is all." Ale tohle bylo nejhezčí vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela s vhodným videodoprovodem: "The first time I saw Susie was at the Victoria & Albert Museum in London and when she came walking in, all the things I had obsessed over for all the years - pictures of movie stars, Jenny Agutter in the billabong, Anita Ekberg in the fountain, images from the TV when I was a kid, Barbara Eden and Elizabeth Montgomery and Abigail, Miss World competitions, Marilyn Monroe and Jennifer Jones and Bo Derek and Angie Dickinson as Police Woman, Maria Falconetti and Suzi Quatro, Bolshoi ballerinas and Russian gymnasts, Wonder Woman and Barbarella and supermodels and Page 3 girls, all the endless, impossible fantasies, the young girls at the Wangaratta pool lying on the hot concrete, Courbet's Origin Of The World, Bataille's bowl of milk, Jean Simmons' nose ring, all the stuff I had heard and seen and read. Advertising and TV commercials, billboards and fashion spreads and Playmate of the Month, Caroline Jones dying in Elvis's arms, Jackie O in mourning, Tinker Bell trapped in the drawer, all the continuing, never-ending drip-feed of erotic data came together at that moment in one great big crash-bang and I was lost to her and that was that." P. S. Courbertův "L'Origine du monde" vidět naživo je zážitek. Je umístěn v Musée d'Orsay, je pro něj vyhrazena jedna místnost, zdi jsou temně šedivěfialové a vy vejdete dovnitř a tohle je to první co vidíte a taky to jediné. Zážitek. Což ovšem tento film ale nebyl. (06.02.2015)

Zvláštní, z různých rozhovorů, myšlenek a recitačních seancí složený dokument jednoho tvůrčího blázna a génia. Jak popsat... Nevíte, co přesně se skrývá za polovinou těch slov, ale néjak si to domyslíte a odnesete zamýšlený dojem - co potrvá chvilku rozležet. K přiblížení jeho tvorby rozhodně napomůže. Závěrečná "Jubilee Street" dech sebere. "Sometimes it feels like the ghosts of the past are all about and crowding in, vying for space and recognition." (10.09.2016)

Poutavý vhled do tvůrčích procesů mnou velmi obdivovaného a vyhledávaného interpreta, spisovatele a skladatele. Film o přechodech reality a fikce a vzájemném obohacování obou rovin, což je něco natolik pevně spjatého s Caveovou osobností, jeho životem, vzpomínkami a zkušenostmi, že může být snímek směle zván jako dokument o Nicku Caveovi. Celá výpověď byla silná sama o sobě, ale vyvrcholení v podobě střihové scény koncertního podání Jubilee Street, mě sevřelo v tak kurevsky intezivním zážitku, jaký mi audiovizuál už dlouho nenabídl. (3x v kině) (26.07.2014)