Drsné jaro

"Jsi-li šťastný, zatleskej", zní motto hlavních protagonistů filmu. Což znamená, že po jeho promítnutí se stěží bude chtít někomu tleskat, ať už jen tak, či jako zdejší hrdinové takto "rituálně". Asijská kultura, známá svým citem pro respekt v mezilidských vztazích, paradoxně přišla s pravděpodobně nejvíce naturalistickým filmem ze školního prostředí. Škola jako vzdělávací instituce je zde naprosto roztříštěný pojem a funguje vlastně jen z podstaty - studenti postrádají jakoukoli kázeň, zato jim nechybí smysl pro násilí na tisíc způsobů, takže vlastně nepřekvapí, že jindy sterilní školní chodby připomínají potemnělé průchody a tunely, do kterých by slabší povahy po setmění stěží vkročily... Zároveň však veškerá drsnost nepůsobí samoúčelně, ale přirozeně; skoro by se chtělo říci, že tato mládež jen navazuje na samurajské tradice, které taktéž v sobě obsahovaly čest a ušlechtilost (kdy druhá věc je forma). Když porovnám zdejší dění s vlastní zkušeností studenta, hledajícího si to své místo v kolektivu, chování rozmanitých charakterů je vlastně podobné, jakkoli zdejší přehnanost je zároveň i nadsázkou... Přičemž snímek se ke mě dostal právě v období, kdy jsem nebyl stářím daleko od Kuja a spol. (v prvním ročníku vysoké školy na podzim 2011). Stejně tak se nabízí i další osobní srovnání, zkušenost se subkulturami (jako je třeba ta fotbalová), které se také dají označit jako škola. Škola života. Viděno filmovým okem, nelze mít pochybnosti o příbězích, do kterých se přímočaře vpadne bez většího vysvětlování. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zpětně přečetl o komiksovém původu díla! Toto ladění bylo převedeno do filmových prostředků bez jakékoli poskvrnky, stačí snad jen stručně dodat, že postavy působí jak kdyby byly z našeho světa, i jako kdyby byly jen nakreslené. Schválně, i když nemáte jako já větší zkušenost s japonskými mangy, zkuste si je představit v animované grotesce... Stejně jako pro mne byl neznámou Toyoda a jeho režijní um, dočkal jsem se milého překvapení i v oblasti soundtracku, obstaraný skupinou Thee Michelle Gun Elephant, kdy melancholická skladba "Drop" je vyvrcholením nejen po stránce chronologické, ale i emocionální. Potvrdilo se mi letité pravidlo, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou si okamžitě po skončení projekce vyhledám a znovu pustím. Podtrženo, sečteno - jeden z úzké skupiny filmů, jenž si nezasluhuje "jen" maximální pochvalu, ale permanentní doporučování široké skupině příznivců kinematografie. 100% (13.02.2021)

Tenhle film mě dost sebral. Působí ze začátku dost nenápadně - jako solidně natočený příběh ze školního prostředí s dobrým využitím hudby a pečlivou režií. Asi tak od poloviny ale začíná zalézat pod kůži, a jak je to u japonců časté, děje se tak těžko popsatelným způsobem. I bez znalosti předlohy je patrný původ v komiksu. A stejně jako se v komiksu děje to podstatné mezi obrázky, lze metaforicky totéž říci i o tomto filmu: mezi "řádky" se tu rozkrývá komplikovanost vztahů mezi mladými lidmi (která je v japonsku asi daleko za hranicemi našich obzorů, protože život tam je z našeho pohledu trošičku science fiction). Závěr je opravdu hodně na efekt udělaný, je však nejen efektní, ale též efektivní. (26.02.2007)

Mé iluze o slušných a po skvělé práci prahnoucích Japoncích se zhroutily...Ne, teď vážně. Narozdíl od nedotaženého 9 Souls, kde Toyoda úplně neukočíroval všechny hlavní charaktery, mi Drsným jarem vyráží dech. Po zkušenosti s 9 Souls jsem vlastně nic neočekával, o to víc jsem zvedal své obočí nad tím, co se děje na jisté japonské střední. Psychologický profil místních studentů bez zájmu o školu, o kamarády či jejich absolutní ignorace budoucnosti naznačuje, že dnešní mladí Japonci se zrovna nehrnou do celoživotnímu posluhování ve velkých firmách. Občas dojde i na ostřejší scény (dobře, psycho scény), ale na mě nepůsobily vůbec samoúčelně, když se zamyslím a prolétnu dneska občas noviny...spíš naopak. I přes viditelnou Toyadovu zálibu v co největší množství bizarních postav, tentokrát se mu daří vytvářet opravdu zapamatovatelné charaktery. Ať jde o nemocného, v lavici spícího a venku se stromy rozmlouvajícího mladíka, nebo hlavní postavu Kuja a jeho kamaráda Aokiho. Jejich vztah je kapitolou sama pro sebe, jež vrcholí v předvídatelném, ale mimořádně silném finále. Nesmím opomenout výkony herců, zejména Matsudy, který se už asi nezbaví rolí vyšinutých a zakřiknutých mladíků. Tak zítra ve škole! (18.02.2009)

Nevím proč, ale Aoi Haru mi čímsi blíže nespecifikovatelným připomínalo naše Šakalí léta. Přitom je to film diametrálně odlišný. Styčným bodem je v obou případech jen prvek mladistvé rebelie a přemíra hudby, v Aoi Haru výborné a nadupané, plné kytarových rifů, jež často doprovází poetické zpomalené záběry. Film je to hodně pocitový, k zamyšlení, oscilující mezi depresivní, odevzdanou náladou a odlehčenou, leč hodně černohumornou. Drsný a těžko uchopitelný snímek, nad nímž budu ještě nějaký čas přemítat. (15.12.2005)

Velmi depresivní a trochu hůře stravitelný film s vynikajícím soundtrackem (Thee Michelle Gun Elephant a The Blondie Plastic Wagon). Podivná střední škola plná ještě podivnějších osob. "Příběh" každé postavy není polopaticky vykládán a je na divákovi aby motivy jejich jednání vypozoroval z filmu. Rozhodně dost netradiční a originální snímek. Za zmínku jistě stojí několik naprosto geniálních, téměř "poetických" záběrů, které v kontrastu s velkou porcí násilí obzvlášť vynikají a podtrhují zvláštní tísnivou atmosféru celého filmu. (19.01.2008)