Drsné jaro

Ve filmu spatřujeme bandu kluků, kteří nemají žádné cíle, trpí nudou a stále více se propadají do násilí, cigaret a nebezpečně si zahrávají se svými životy i se životy ostatních spolužáků. Kujo je dokonce po celý film naprosto citově chladný, nikdy nehne ani brvou, až na konci, když vidí, že Aokiho snažení dopadne jedině jeho smrtí, pokouší se ho zastavit, dobíhá však pozdě a Aoki umírá. Prostředí školy jen napomáhá k dokreslení atmosféry, neboť stěny školy jsou posprejované, toalety věčně špinavé a celá budova působí spíše jako příbytek nějakého gangu, než jako škola. Hudba jen doplňuje drsnost a násilí, ale zároveň i citovou vyprahlost jejích obyvatel, stejně jako postava liliputánského zahradníka. Film je vlastně takovou výpovědí mladé generace, nemající dostatek zájmů, smysluplných aktivit a pevného sociálního zázemí. (22.05.2015)

"Jsi-li šťastný, zatleskej", zní motto hlavních protagonistů filmu. Což znamená, že po jeho promítnutí se stěží bude chtít někomu tleskat, ať už jen tak, či jako zdejší hrdinové takto "rituálně". Asijská kultura, známá svým citem pro respekt v mezilidských vztazích, paradoxně přišla s pravděpodobně nejvíce naturalistickým filmem ze školního prostředí. Škola jako vzdělávací instituce je zde naprosto roztříštěný pojem a funguje vlastně jen z podstaty - studenti postrádají jakoukoli kázeň, zato jim nechybí smysl pro násilí na tisíc způsobů, takže vlastně nepřekvapí, že jindy sterilní školní chodby připomínají potemnělé průchody a tunely, do kterých by slabší povahy po setmění stěží vkročily... Zároveň však veškerá drsnost nepůsobí samoúčelně, ale přirozeně; skoro by se chtělo říci, že tato mládež jen navazuje na samurajské tradice, které taktéž v sobě obsahovaly čest a ušlechtilost (kdy druhá věc je forma). Když porovnám zdejší dění s vlastní zkušeností studenta, hledajícího si to své místo v kolektivu, chování rozmanitých charakterů je vlastně podobné, jakkoli zdejší přehnanost je zároveň i nadsázkou... Přičemž snímek se ke mě dostal právě v období, kdy jsem nebyl stářím daleko od Kuja a spol. (v prvním ročníku vysoké školy na podzim 2011). Stejně tak se nabízí i další osobní srovnání, zkušenost se subkulturami (jako je třeba ta fotbalová), které se také dají označit jako škola. Škola života. Viděno filmovým okem, nelze mít pochybnosti o příbězích, do kterých se přímočaře vpadne bez většího vysvětlování. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zpětně přečetl o komiksovém původu díla! Toto ladění bylo převedeno do filmových prostředků bez jakékoli poskvrnky, stačí snad jen stručně dodat, že postavy působí jak kdyby byly z našeho světa, i jako kdyby byly jen nakreslené. Schválně, i když nemáte jako já větší zkušenost s japonskými mangy, zkuste si je představit v animované grotesce... Stejně jako pro mne byl neznámou Toyoda a jeho režijní um, dočkal jsem se milého překvapení i v oblasti soundtracku, obstaraný skupinou Thee Michelle Gun Elephant, kdy melancholická skladba "Drop" je vyvrcholením nejen po stránce chronologické, ale i emocionální. Potvrdilo se mi letité pravidlo, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou si okamžitě po skončení projekce vyhledám a znovu pustím. Podtrženo, sečteno - jeden z úzké skupiny filmů, jenž si nezasluhuje "jen" maximální pochvalu, ale permanentní doporučování široké skupině příznivců kinematografie. 100% (13.02.2021)

Nějaká freska, ne? Nuže, co jsem zjistila? Že tlak, vytvářený na japonské studenty posledních ročníků středních škol je OBROVSKÝ! Maturita se u tak soutěživého národa stává vysoce zátěžovou záležitostí, na kterou navazují neméně důležitá rozhodnutí, třeba - co dál? Univerzita, práce, yakuza? Já osobně bych si vybrala psychiatrickou léčebnu nebo vězení, protože ti, co tam mají být, jsou evidentně všichni venku... A teď beze srandy, ten drsný černohumor má podprahový význam - jsou v něm zakódována varování, jak divokou demokracií a všeobecnou připosraností pozbýváme vlády sami nad sebou a tím, jak boříme mantinely, zadupáváme zbytky sebeúcty, ze které by nové generace mohly čerpat a ne zoufale dumat, co vlastně se sebou... Tak, taky si zatleskám, třikrát... s přihlédnutím k poutavé spolupráci kamery a hudby. (11.09.2014)

A tohle zas mělo znamenat co?! Já mám takovou radost, že nejsem Japonec, to byste nevěřili. Na co si to hrajou? Nebo takhle to u nich fakt funguje? Že by se děcka jen tak z nudy vraždily na školních chodbách?! No to mně teda poser záda... Asi tu asijskou kinematografii nikdy nepochopím. Fakt už mě nebaví pořád dokola čumět na to, jak jsou Japonci zdegenerovaní svou vlastní demencí. Omlouvám se všem, kterým podobná díla jako je toto něco říkají, ale mně to přijde jako kus mudrcova hovna. Jedinou hvězdičku dávám za ten nasprejovanej stín úplně na konci filmu. (05.10.2007)

Nevím proč, ale Aoi Haru mi čímsi blíže nespecifikovatelným připomínalo naše Šakalí léta. Přitom je to film diametrálně odlišný. Styčným bodem je v obou případech jen prvek mladistvé rebelie a přemíra hudby, v Aoi Haru výborné a nadupané, plné kytarových rifů, jež často doprovází poetické zpomalené záběry. Film je to hodně pocitový, k zamyšlení, oscilující mezi depresivní, odevzdanou náladou a odlehčenou, leč hodně černohumornou. Drsný a těžko uchopitelný snímek, nad nímž budu ještě nějaký čas přemítat. (15.12.2005)