Les Miracles n'ont lieu qu'une fois
I miracoli non si ripetono
Miracles Only Happen Once
Zázraky sa dejú len raz
Režie:
Yves AllégretKamera:
Jean IsnardHudba:
Louis BeydtsHrají:
Jean Marais, Alida Valli, Daniel Ceccaldi, Françoise Prévost, Gérard Buhr, Emma Baron, Marcelle Arnold, Edmond Ardisson, Nada Fiorelli, Claire Gérard (více)Obsahy(1)
Film francouzsko-italské produkce vypráví příběh lásky mladých lidí Francouze Jerôma a Italky Claudie. Poznali se při studiu na medicině a prožili spolu pár krátkých týdnů, jasných sluncem opravdové a bezstarostné lásky. Chtěli se vzít, ale zabránila jim v tom válka. Když se po jedenácti letech zase setkali, cítili mezi sebou pochopitelný odstup. Za jedenáct let se oba změnili, představovali si toho druhého ve vzpomínkách tak, jak se znali před válkou a skutečnost byla zatím jiná. Ale před vyhlídkou na další osamělost spíš už rozumově než citově se rozhodnou začít spolu nový život. (FILMOVÝ PŘEHLED 16 / 1954) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (10)
Škoda zbytečně dlouhé stopáže a příliš dlouhé úvodní části. Kdyby byl film rytmizován jinak (zamilování se co nejstručněji a váha by ležela v závěrečné části příběhu), působil by myslím mnohem úderněji. Přes veškerou romantiku v podstatě protiválečný film. http://www.dvdextra.cz/dvd-kratke-recenze/zazraky-se-deji-jen-jednou.html ------ Jean Marais v černobílém filmu, který se tváří jako romantický, je však ve svém vyznění spíše protiválečný. Seznámili se za studií medicíny v Paříži a zamilovali se do sebe na poslední chvíli. O prázdninách za ní přijel do Itálie a prožili krásné dny. Krásné dny léta 1938. Poté je rozdělila válka a každý žil jiným životem - on se dostal do lágru, posléze se oženil a brzy rozvedl. A 11 let po seznámení se se vydává do Říma hledat svoji tehdejší dívku. Najde však cizí a jemu neznámou ženu - i ji léta poznamenala. Škoda zbytečně dlouhé stopáže a příliš dlouhé úvodní části. Kdyby byl film rytmizován jinak (zamilování se co nejstručněji a váha by ležela v závěrečné části příběhu), působil by myslím mnohem úderněji. Takto skoro hodinu sledujeme první část (zamilování se a láska), která je sice důležitá, ale dala se zvládnout zkratkovitěji. Druhá část sleduje osudy hlavního hrdiny během války a krátce po ní. Třetí část začíná chvílí, kdy svou bývalou lásku najde, a ta trvá právě nejkratší dobu, přitom zde leží těžiště výpovědi celého filmu. Ti dva lidé jsou sami, nepřestali na sebe myslet, ale minulost se nedá vrátit. Jedenáct let se nedá smazat a každý je jiný než tehdy. A přesto se pokoušejí k sobě najít nějakou cestičku. Hrůzy války prostě nemusejí být viditelné na první pohled v podobě zničených měst a spousty zbytečně mrtvých lidí, ale i ve zničených životech a láskách těch, kteří přežili. Disk načíná protipirát a čtyři upoutávky, nějaké další najdeme v hlavním menu, jinak nic navíc zde není. Publikováno: 07.02.2010 ()
Jako první světová válka měla své remarquovské TŘI KAMARÁDY, tak má ta druhá své allégretovské ZÁZRAKY. Film působí jako zjevení: kvalitou zpracování i výběrem představitelů hlavních rolí. Nevyčerpatelný představitel romantických historických hrdinů i dobového současného dobrodružného žánru Jean Marais podobně jako rakouskoitalská herečka Alida Valli tu nepochybně hrají své životné úlohy způsobem, který vyvolává mrazení v zádech. Tehdy 36letý Marais nevšedně zvládá svou proměnu během 11 let podobně jako Alida Valli; její výkon v roli silné ženské osobnosti, která se neláme ani pod tlakem maximálně nepříznivých podmínek a poměrů, je stejně strhující jak v převálečné mussliniovské, tak v mírové Itálii prvních let První italské republiky. Dialog, v němž, poctivě, přímočaře, bez vytáček líčí svůj život, je doplněn Maraisovou odpovědí, doznávající, že prošel vlastně identickou zkušeností. Způsob, jakým bojují o svůj vztah, bolestná prozíravost, s níž sbírají drobty někdejšího milostného oslnění, jsou odzbrojující. ZÁZRAKY snad nejsou mimořádné; nejsou však ani tuctové a důslednost, s jakou sledují svůj hlavní myšlenkový směr, je přesvědčivý a strhující i po desetiletích, jež uplynula od jejich premiéry. ()
Mladá láska, žhavá svou upřímností a bezstarostností, je mnohdy neopakovatelným zázrakem. Přijde — obyčejně — jen jednou v životě a probouzí v člověku, co je v něm nejsilnějšího i nejvíce tvořivého. Je-li pak rozbita, pociťuje to člověk nadlouho, nezřídka do smrti, jako bolestnou křivdu. Jerômovi a Claudii rozbila lásku válka, rozvedla je, nenechajíc sice zcela zapomenout, ale ubíjejíc vzpomínku pochybami a osamělostí; a třebaže mír jim opět dopřává sejít se, zůstává z jitřního zázraku již jen večerní chlad vzájemného odcizení, tím trpčí o vědomí, že se o své štěstí nepřipravili sami, ale že jim je ukradli jiní — lidé, kteří rozpoutali válku. Námět je nepochybně pozoruhodný. Přílišnou individualisaci a do určité míry výjimečnost příběhu vyvažuje barvité vykreslení milostného roznícení. Ta část filmu upoutá, dávajíc divákovi proniknout do rozevlátého nitra zamilovaných lidí, prožít s nimi s velkou účastí poetické a dotud šťastné drama. Škoda, že v druhé polovině, kde nejvíc bylo třeba ukázat tragický odraz války na citových vztazích mladých lidí — třebaže poněkud výjimečných — zabředli autoři do nejapného psychologisování, takže hlavní myšlenku se jim podařilo říci až narychlo a nepřipraveně v závěru: že totiž je třeba bránit lásku mladých lidi, chránit její zázračné štěstí před válkou. I tak vyznívá vsak závěr filmu vírou v život proti smrti, v přání míru proti válce. Pro tento poetický zpěv na lásku, jež bez míru nevydá své nejcennější plody — jakým proznívá celý film — si tohoto díla vážíme, třebaže mu všechny umělecké složky, včetně hereckých výkonů obou hlavních představitelů zůstaly mnoho dlužny. Filmový přehled 16/1954 ()
Klasická romance podaná však s francouzskou uměřeností, téměř bez patosu. Zaujala mě hudební stránka - využívají pro dobovou a náladovou zkratku typizující melodie (Schumann, zšansovatěle pofrancouzštělou Lili Marleen, dobové francouzské a italské melodie, vojenská hudba), které jsou pevnou součástí filmu. A pak sociální věrohodnost deroucí se víc a víc dopředu v poválečné části snímku (zde bylo vidět značné inspirativní ovlivnění neorealismem). Herecké výkony dokázaly představit předválečný mladický idealismus i životní realismus (setkávající se se stejnou naivitou nové generace, která jakoby z oka vypadla té starší) vycepovaný těžkým válečným obdobím, a to bez naturalismu a se scénářem bez šustění papíru. ()
Bezpochyby najlepší Maraisov film aký som doposiaľ videl. Úspešne mu sekunduje Alida Valli, obaja dokázali vtisnúť svojim postavám obrovský kus citu a hereckého majstrovstva. ()
Není to špatný film, Marais je při své proměně během jednácti let velmi přesvědčivý, jenže všechno už tu bylo a lépe. Život těsně před válkou realisticky zobrazil Jean Paul Sartre v trilogii Les chemines de la liberté, válečný život v Paříži nejlépe vystihl Boris Vian... ()
Námětem zajímavý, ale to je vše. Ani Marais ani Valli nepůsobili na mě zrovna dvakrát přesvědčivě, hlavně Marais byl jako slon v porcelánu. Podobné příběhy o lidech z těch let jsem viděl už hodně a taky i nesrovnatelně lepší. 2/5 ()
Působivě zahrané v důvěrné intimitě milenců, to je první, čím vás tento film zasáhne na solar. Jeannot s Alidou to sehráli náramně. Žár i stud, nejistotu mládí a vedle toho kontrast deziluze středního věku, tu strašnou proměnu, ztrátu nevinnosti a ideálů, smutek z rostoucí frustrace a rezignace. V životě hrdinů by k tomu možná došlo i bez války a jejich nuceného odloučení, jak v závěru vysloví hořkou pravdu Jérôme. A přesto, energie první opravdové lásky, vytvořené pouto důvěry, již jednou nalezený ideál, jim dá novou šanci na smysl společného života. Je to výborný, nadčasový film. Alida se během natáčení do Maraise opravdu zabouchla, což nebylo nic těžkého. Vlastně, kdyby se to nestalo, Jeannot by nebyl tak dobrý herec, jak si i podle tohoto filmu myslíme. 🤓 V pojetí prostředí se projevil poválečný civilismus a záblesky nastupujícího neorealismu. Originálními poetickými prvky (vedle skvělé atmosférické Traunerovy výpravy, jak si ještě ukážeme) jsou hlavně výrazný, situačně náladový hudební kolorit filmu a Maraisův barvitý voice over a vůbec jeho v širokém rejstříku nuancovaný herecký projev, od odvážné exprese po stejně nečekané ztišené jemnosti. 🤓 Film má stavbu 4 dějství. Jak známo, v klasické kinematografii převládají dějství 3, v poválečném filmu pak čechovovské 4. Samozřejmě najde se i dost výborných filmů s klasickou stavbou 5 dějství, např. Křižník Potěmkin, Most přes řeku Kwai nebo Kmotr. 🤓 Vůbec to nebývá pravidlem, ale v ‘Zázracích’ se spíše než podle vývoje dramatických sil, dělí dějství podle časoprostorových a pocitových změn Jérômovy soukromé milostné historie, která se odehrává unášena velkými dějinami. Tedy: Expozice v Lucemburské zahradě, Paříž - vzpomínka na začátek prázdnin 1939, představuje se hlavní postava Jérôme a jeho point of view vypravěče celého příběhu. Osudové sblížení s Claudií ve studentském hotelovém pokoji, bystro a nádražní perón (1. dějství, 24 min). Slunná Itálie, starosvětský předválečný turistický kolorit a jejich hnízdečko lásky v toskánském hotelu. Vyhlášení války. (2. dějství, 24 min) Půlící scénou filmu je loučení milenců v rušné nádražní hale (3 min). Následuje Jérômovo poraženecké válečné a poválečné přežívání. Zkorumpován pochybnými kšefty a materiálně zajištěn, vysedává v okupované Paříži u pultu barmanky citově zcela na suchu. Krachne mu manželství z rozumu. Hledá a najde Claudii v zbídačené poválečné Itálii. (3. dějství 20 min). Toto dějství je vlastně hrdinovým putovním ‘žalozpěvem’, jehož epizodická struktura příběh dramaticky nerozpohybuje ani nevyklene, ale pocitově nás přeladí na radikální proměnu hrdinů v posledním 4. dějství. Souvisí to s tím, že film je mnohem víc reflexivní subjektivní poezií, než dramatickým zápasem protichůdných sil, což není vada, ale může to někoho zmást v očekáváních. Poznávání nové Claudie, její bezútěšný pokoj a ubíjející život. Finále - Jak dopadne repete hrdinů v “jejich” toskánském hotelu po 11 letech? (4. dějství 28 min). 🤓 A nakonec je třeba připomenout, že je to film 3 ukázkově dokonalých filmových pokojů, které navrhl geniální Alexandre Trauner. 🤓 První pokoj, v němž se odehraje asi nejlepší (a nejdelší - 12,5 min) scéna celého filmu je nápaditě členitý a živý (půdorysem, nábytkem a třeba i dynamickou zadní částí s pruhy dopadajícího světla z oken), aby v něm mohlo proběhnout několik náladově zcela rozdílných fází jediné scény: Předehra s romantickým Schumannem u gramofonu, sblížení nad otevřeným kufrem, nejintimnější část před zrcadlem s intenzivním zdvojeným obrazem hrdinů i nejakčnější situace, kdy Jérôme rázuje do zadní části pokoje v přehnaně sebevědomém úžasu, že Claudia neumí líbat. A nakonec překvapivě ztišené, důvěrné finále celé scény stvrzující vzniklé pouto hrdinů v dalším, tentokrát naprosto klidovém zákoutí pokoje. Paráda! Unikátně vystavěná scéna. V situačně perfektně připraveném prostředí nechal režisér herce hrát v dlouhých záběrech bez přerušení. Vytvořená atmosféra je fascinující. Navíc jsou z úzké místnosti celou dobu do hloubky obrazu otevřené dveře na chodbu a z ní otevřené dveře do jiného pokoje, takže si stále společně s hrdiny připomínáme, že Claudia balí a že nás tlačí čas i průchodnost studentského hotelu. Nemluvě o tom, že do osudového pokojíčku Jérôme obřadně vystoupá vzhůru do patra a projde dlouhou chodbou až na samotný její konec… Bezchybné. 🤓 Druhý pokoj, ve vysněném toskánském hotelu, je na rozdíl od živelného studentského koloritu zařízen s elegantní prostotou. Vévodí mu velká manželská postel a v centru okno dokořán s výhledem na ideální, sluncem zalité toskánské panorama. Na jeho pozadí dojde k vyznání. Svatý grál štěstí nalezen, příslib ideálu z pohlednice na zrcadle z jejich první scény naplněn. 🤓 Třetí pokoj, stísněný, tmavý a oprýskaný, s oknem do temné ulice, bez jakéhokoli výhledu. Nuzný příbytek Claudie, v němž žije bez lásky a perspektiv s nemilovaným mužem, je krutým kontrastem k předchozím dvěma pokojům, ale i zde je přítomen obrazový leitmotiv příběhu, věčný symbol lásky hrdinů - na zdi připíchnuté panorama jejich toskánského ideálu na novinovém výstřižku. Když subjektivním Jérômovým pohledem obhlídneme situaci a těžce usednuvší Marais schová svou tvář do dlaně, je to jeden z nejsilnějších momentů celého filmu. 🤓 Připomeňme si ještě na závěr některé další slavné pokoje a filmové výpravy legendárního architekta. Patří k nim např. Carného atmosférická nádhera Nábřeží mlh, rebelsky odolávající osamělý činžák a v něm Gabinův podkrovní pokojíček v Den začíná, zamilovaný poetický spektákl Děti ráje (byť na rozdíl od vzorového GWTW jen černobílý), samozřejmě Wilderův Byt (kdo jiný než Trauner by tak dobře použil falešnou perspektivu), nebo chytře členitý pařížský byteček, kde žije Chevalier s Audrey a hlavně celé patro Ritzu s Cooperovým apartmá, v němž se odehrává většina Wilderovy nezapomenutelné Odpolední lásky… A vzpomínáte na ten úklidový ajnclík v Jak ukrást Venuši, kde jsou tak pěkně natěsno O’Toole s Hepburnovou? 🤓 Zkrátka, když to všechno sečteme - od výborných herců Maraise a Valliové po Traunera, je dost dobrých důvodů si ‘Zázraky’ jednou za čas užít a připomenout. Opravdu se dějí. () (méně) (více)
Protiválečné melodrama na vlně existencialismu, jehož nepříliš prokrvená forma zůstává závažnému tématu něco dlužna. Marais (v roli studenta bezmála čtyřicetiletý), proživší krátké štěstí s Alidou Valli mezi cypřiši, věžemi a bílým skotem San Gimignana, se v nekonečném voiceoveru provzdychá světovou válkou a rozvodem, aby nakonec našel svoji ztracenou italskou lásku - zadanou. V poslední minutě je sice vztah jak se zdá zachráněn, ale režisér nám s řadou učitelských vykřičníků připomíná : jizvy po válce nemizí, a (slovy velkého Aškenazyho) všecky děti se narodily před ní, za ní, anebo po ní. ()
Reklama