Charlieho země

S Australskou kinematografií se zatím jen nesměle očicháváme, ale i tak jsem už viděl docela dost filmů (3) od Rolfa De Heer, vlastně se dá říct, že pokud se dívám na australským film je velká pravděpodobnost, že je od Rolfa. Tenhle chlapík se ve svých filmech zaměřuje na původní obyvatelstvo Austrálie a nejinak je tomu i v Charlieho zemi. Pro pocit smutku a deprese se stačí vžít do pocitů a srdce Charlieho a je vystaráno. Příjemný pokoukání to rozhodně není, když si uvědomím, že někdo žije od nepaměti ve své zemi, pak do ní přijede někdo jiný a vnucuje tomu původnímu bez absolutní pokory a respektu svůj styl života. Charlieho mě bylo líto a docela by mě zajímaly ohlasy bílých Australanů na tento film. (09.02.2019)

,,Můj domov, je moje země. Žil jsem ve svém domově, v klidu a míru než přišla policie aby mně vyhodila.K tomu už není co říct... ''' ------------------- Já nevím jak to ti Australáci dělají, ale skoro co každej jejich film to skvost a to napříč žánry. Smekám před Rolfem de Heerem, který se rozhodl natočit film se zrovna né moc populárním tématem. Tím je integrace původních australských obyvatel do civilizované společnosti. Ovšem integrujte se někam, když ti ke kterým by jste se měli integrovat vám vzali domov, vzali tradice a kulturu. Ano jistě, pokrok a civilizaci nelze zastavit a všude na světě válcuje původní národy a kmeny... Přesto by se to mohlo myslím odehrávat kapku civilizovaněji, s respektem a tolerancí. Charlie i vás od prvopočátku získá i jeho přátelé. Jejich smích je nakažlivý a drobných škodolibostem bělochům se budete smát s nimi. Zároveň si však uvědomujete, že Charlieho svět už skončil a on spolu s ostatními je poslední hrstkou, kteří ještě pamatují dřívější časy, znají tance a písně svých předků a buš berou jako svůj domov. Bohužel ač by sami chtěli, natrvalo v ní žít už nedokážou. Film mně dostal tím jak si nebere servítky, Australákům sebereflexe rozhodně neschází! David Gulpilil mně svým smutně hloubavým pohledem opravdu dostal (stejně jako ve Stopaři) Neskutečná věc!!!! Dávám za 5 cigaret hozených do ohně a dal bych i šestou. Tak moc se mi to líbilo! A po Rolfovi de Heer teď začnu tvrdě jít - tedy po jeho filmech! * * * * * (30.07.2017)

Škoda, že je to tak strašně jednostranné, prvoplánové, povrchní a patetické. Takhle to totiž vůbec není konzistentní a ten film svým přístupem vůbec nezachází do hloubky, jen plave na povrchu a zjednodušeně každou scénou neustále řve do světa "chudáčci ubozí Aboridžinci a fuj fuj odporní běloši". Přitom to není tak černobílé, ten problém je mnohem složitější, ale Heera jako by to ani nenapadlo. Většinu filmu je to navíc i přehnaně ublíženecké a fascinovalo mě, že i z negativ Aboridžinců (nemakají a ani se nesnaží si práci sehnat) se to vehementně snažilo udělat klad, abychom s nimi museli soucítit úplně ve všem, i když ani oni nejsou dokonalí a jejich problémy by se (dle nastínění situace ve filmu) vyřešily jen tím, kdyby z Austrálie vypadli všichni nepůvodní obyvatelé... Ale musím uznat, že je to dobře natočené, záběry přírody jsou pro mě taky dost velký klad, to téma samo o sobě taky má něco do sebe a zpracování života Aboridžinců v moderním světě mě zaujme vždycky, ať už vypadá jakkoli (rozhodně je pravda, že Austrálie na své původní obyvatele z vysoka kašle a taky mi to dost vadí, ale nelíbí se mi, jak je ten problém zpracovaný tady a takové Kde sní zelení mravenci od Herzoga mi přišlo mnohem komplexnější a víc vypovídající, stejně tak i Poslední vlna) a hodně mé dojmy zachránil skvělý závěr, ve kterém se konečně Charlie dokopal k tomu, k čemu měl už dřív, místo toho věčného fňukání a nadávání. Takže nakonec ty tři dám. Btw hodně dobrý komentář má JASON_X. 3* (18.04.2022)

Film k zamyšlení, a to v tolika rovinách... prostě na román. Film také plný peripetií, které se místy zdají směřovat k lepšímu, ale alternativy (včetně konce) jsou jen špatný nebo horší. Nejlépe to vypadá, když se Charlie vydá do buše, aby se staral sám o sobě, tak jak to umí a tak jak to chce. (Vize je taková, že se tam uchytí, připojí se k němu další ab-originálové a založí nezávislou komunitu.) Charlie bohužel tuto svou šanci nezvládnul, už dlouho žil ve městě, a na tohle prostě už neměl. Další šanci dostal (a v závěru na ni reflektoval) jako učitel tance (tancoval přece v roce 1973 při otevření opery v Sidney pro královnu). Obávám se však, že ani z toho nic kloudného nebude, než předvádění se před bílými turisty. Dalším - a řekl bych, že rovnocenným plánem - je porovnání reality Charlieho s realitou naší. Kdo z nás zná všechny zákony a ví, co z nich vyplývá? V tomto vztahu občas slyším příběhy, které považuji za děsivé. Sám jsem se střetl se zákonem, když jsem odmítl zaplatit za "odvoz, třídění a likvidaci odpadků" z domu, ve kterém jsem nebydlel, a odpadky se ani jedno nevyvezly, protože také žádné nebyly. Po písemném upozornění na možnost exekuce, jsem zaplatil, tři roky nazpět. Charlie by ovšem neměl z čeho! (09.06.2018)

Jeden z mých horkých favoritů festivalu doprovázelo horko v sále, do chvíle než jsem usednul do sedačky. Holandský režisér si vybral poutavé téma, bohužel však styl vyprávění příběhu mě příliš nevyhovoval. Na můj vkus se často opakují jednotlivé záběry po sobě a tím se ztrácí jedinečnost okamžiku. Prostříhat film na 70 minut vidím jako rozumný tah na bránu, jak zaujmout širší publikum. (11.07.2014)