Reklama

Reklama

Haut bas fragile

Obsahy(1)

Tři mladé ženy prožívají líné pařížské léto. Louise (Marianne Denicourt) se probrala po pěti letech z kómatu a nyní zkouší vést život samostatně, bez svazujícího dohledu svého zámožného otce. Ninon (Nathalie Richard) opustila násilnického přítele a začíná pracovat jako kurýr, nedokáže ale přestat krást. Ida (Laurence Côte) hledá své biologické rodiče. Má pouze jedinou stopu: melodii, o které si myslí, že ji slýchávala v matčině břiše. Najít interpretku ale nebude snadné. Ženy potkávají scénografa Rolanda (André Marcon), který jim snad pomůže překonat minulost... (Nathaniel#)

(více)

Recenze (3)

garmon 

všechny recenze uživatele

Co je Haut bas fragile nejstrašnější, nejvíc pasé, a co se podle mě nikdy nenapraví delším časovým odstupem od doby vzniku, je hudební složka. Ne, že by byla primárně úplně vedle, chansony jsou kompozičně zvládnuté na řemeslně dobrém průměru. Co je činí tak iritujícími je jejich prezentace, aranže, styl a tempa. Tempa jsou nejen netaneční (ačkoliv Rivette angažoval pohybově velmi zdatné herečky/tanečnice), nešlo by na ně dobře ani míchat lžičkou v kafi. Styl písní je někde mezi MCM roku 1989 a 1994, což odpovídá době vzniku filmu, ale bohužel to představuje jeden z nejhorších popových odvarů Francie, které jsem měl tu neblahou možnost poznat. Pár chansonů je tak okatě blbých, že jsem si vzpomněl na Peera Rabena – u Fassbindera a Ottinger byla ale špatná hudba jaksi ústrojná… Aranže písní jsou totálně devadesátkově plastové – tohle se možná ještě někdy vrátí, ale dnes to působí hrozně překombinovaně, bez vznětu, mrtvé přeplňování formy vedlejšími cinky a ťuky, které tok hudby nepohnou z místa. Prezentace těch písní mohla být podobná třeba obrazu tance jako živlu, napadají mě Jancsóovy Soukromé neřesti, veřejné ctnosti… - zde je to bohužel nejčastěji zcela neuvěřitelně toporné, neorganicky včleňované do děje – i ten pozdní Resnais ve Staré známé písničce to trefil líp. Nejasný je už sám koncept celku: není to muzikál, který si na muzikál hraje (tomu by odpovídala živě hraná a přímo snímaná hudba, kterou přitom Rivette od 70.let ve svých filmech originálně využíval), není to muzikál s čísly – na to je to moc amatérské, nepřesné, nedobarvené, s příšerným zvukem. Není to ani hollywoodský typ muzikálu, ale ani evropský, který znám od Legranda – byť odkaz na Slečinky z Rochefortu jsem v písni dvou děv na schodech rozpoznal. Zrovna tak je v Haut bas fragile odkaz na Truffautovy Ukradené polibky – scéna z obchodu s gramodeskami – a "Polibky" jsou tomuhle nakonec asi nejbližší svou duchaplnou francouzskou lehkostí/povrchností – od té druhé mi to nezachraňovaly ani enigmatické prvky a civilnost zkombinovaná s teatrálností, kterou jsem Rivettovi sežral i s navijákem v Merry-Go-Round. Příšerné, bezradné, bezstylé, holé devadesátky! Co zbývá je nejednoznačnost charakteru Ninon, její svoboda na bruslích (zopakovaná v Lumière & spol.) a mizanscénování děv. Čisté **. ()

Reklama

Reklama