Roger Waters: The Wall

Mylně jsem se domníval, že uvidím hudební film. Místo toho jsem pořád sledoval Rogera Waterse jezdícího autem, filozofujícího a brečícího nad sedmdesát let starým dopisem. Tady má zřejmě hlavní slovo Waters producent, režisér a scenárista a pomocí Waterse herce nám ukazuje Waterse takového, jak si ho máme pamatovat. A nakonec i když dojde na hudbu, tak jakoby měla hlavní slovo videoprojekce a další technické elementy show, a hudba byla jen jejich doplňkem. Nakonec jsou z toho nejlepší přímé výpůjčky ze slavného Parkerova filmu. Pro mne velké zklamání. (16.09.2018)

Z audiovizuální show samotného koncertu (vlastně 3 koncertů) se místy tají dech. Ta velkolepost budí respekt a v několika sekvencích jsem se z těch nápadů málem pochcal - pardon, samozřejmě počůral. ALE! Na druhou stranu tu máme skoro polovinu stopáže vlezlých monologů či dialogů s Rogerem o tom, jak je válka krutá a jak Rogera poznamenala. Do toho tu Roger obejde hřbitovy svého dědy i otce, zahraje na trubku a vypije pár panáků, aby si v poměrně zábavném závěru poklábosil s kámošem Masonem. Předešlé epizody bohužel celkem nudí. Co ale vyloženě znechutí, tak je místy až zbytečně násilná protinacistická propaganda, která vrcholí těsně před koncem v podobě kamerových detailů na některé fanouškovské (nebo fanatické?) jedince z davu. Fakt prdel! (29.09.2015)

Ačkoliv stále ještě patřím k mladší generaci, hudba Pink Floyd mě už nějaký ten rok inspiruje a fascinuje. Na živém tour Waterse jsem nebyl a proto jsem bez váhání kupoval lístek na The Wall již v předprodeji, abych si ono legendární stavění a bourání zdi mohl užít na vlastní oči a uši alespoň na velkém plátně. Příběhové pozadí desky The Wall zná asi většina fanoušků, ale i pro příležitostné posluchače je film dostatečně srozumitelný na to, aby pochopili Watersovy pocity, prožitky a myšlenky, které emočně vrcholily při epickém Comfortably Numb. Závěrečné půlhodinové odpovídání na otázky fanoušků v již odlehčené atmosféře bylo už jen příjemným bonusem, který završil tuto unikátní projekci. (30.09.2015)

Naprosto dokonalý zážitek z kina mi pokazily pouze dvě věci. Výpadky prostorového zvuku, které byli opravdu nepříjemné a podle mého názoru naprosto šílené titulky, pro které nemám slušné slovo. Rádoby volný překlad (nebo co to mělo být), byl naprosto nesmyslný a stupidní. Ani za jednu z těchto věcí však samotné mistrovské dílo nemůže, takže dávám plný počet. (29.09.2015)

Je to samozřejmě skvělé, ale výsledný dojem je rozporuplný. Sledujeme totiž tři linie: 1) záznam koncertu z posledních turné, který je úžasný. Bylo to skvělé naživo a i na plátně z toho naskakuje husí kůže. Jako záznamu jedinečné události a aktualizaci možná nejlepšího koncertního vystoupení všech dob nelze nic vytknout. 2) Watersovo plazení po francouzsko-italských hranicích, aby s duchy minulosti i přítomnosti diskutoval svou životní pouť a smysl všehomíra. A je to přesně tak watersovsky samožerské, jak to zní. Namísto aby překlenul třicetiletou propast od vydání Wall tak, že její témata aktualizuje a ukáže univerzálnost svého nejhlubšího životního sdělení (které je skutečně úžasné a síla budování svých osobních zdí nevyprchává ani po letech), tak příběh vztáhne k sobě, zaměří se ještě víc na svého otce a dědu a prezentuje se tak melancholicky a pateticky, jak to umí jen on sám. No a konečně za 3) tu máme rozhovor Waterse a Masona, který se nese v podobném duchu. Waters má o všem jasno a ničeho nelituje, zatímco ze strany Masona je cítit, že Gilmour zas takový padouch asi nebyl a že s Rogerem to musely být pořádně těžké dekády. Ale smířlivý tón nostalgie a humoru naštěstí hrany obrušuje, a tak si v rozhovoru jen potvrdíte, co stejně už dávno víte. Takže výsledně za 4, ale to je fuk, protože pro fanoušky povinnost a úžasný zážitek a nikoho jiného to zajímat stejně nebude. Původní Wall je stále milníkem hudebních filmů, na čemž tahle snaha o upoutání pozornosti nic nezměnila. (30.09.2015)