Love

Gaspar Noé sice ukázal, že pornografie může být součástí relativně mainstreamového filmu s příběhem, ale taky ukázal, že to bude asi chtít i nějaký děj nebo ještě navíc, aby to nevypadalo opravdu jen jako snaha šokovat a ukázat, co ještě většina diváků v kině neviděla. V tomhle směru opravdu ukazuje zajímavé momenty s výraznou fixací na penis. (25.11.2015)

Pseudo-art v krystalické podobě posouvající hranici až k pornografii. Kdepak pane Noé je to druhé setkání a zatím jste mě vůbec nepřesvědčil o svých kvalitách, které by měli z vašich filmů prohlubovat prožitek. Zatím jsem měl jen možnost spatřit ono vyprázdněné NIC a v případě Love to platí dvojnásob. Příběh sice líčí tragický osud jednoho amerického floutka a jeho dvou "bičíš", propletené vztahy, životní rozhodování a odráží vnitřní pocity svých protagonistů. Ale stále z toho dýchá tak povrchní zpracování nevyjadřujíc jedinnou kloudnou myšlenku, sdělení či podstatu dění událostí. Do toho různé hrátky se stříhem, poblikávání obrazu a snaha imaginaci postrčit do hlubší roviny, ale v mých ústech zůstává akorát tak pachuť prvoplánovosti a jako třešnička na dortu ještě řádná nuda k tomu. Nenašel jsem zde moment hodný obdivu. (16.11.2015)

Propletení zvuku, obrazu a sexu v jediné trojce - to jsou nejsilnější momenty filmu: jako ve scéně orgií (tam tedy nebyli jen tři...), kde rytmické pohyby kopulujících těl pulzují v mihotavém světle a vkrádají se do mezer mezi tóny řvoucí hudby. Nebo jako v dvojscéně diskotéka-sex, kde hudba a světla laseru rozvibrovávají a obepínají mladá těla ještě dříve, než se při sexu propletou navzájem. Jestliže byl "Enter the Void" o limbu vlastních životních chyb, pronásledujících hlavního hrdinu ve formě navracejících se vzpomínek, platí to o "Love" ještě více. Paměť a osobní muka, nemožnost zahnat nepříjemné vzpomínky, jež se vracejí podle svých zákonů - linearita vyprávění je proto správně potlačena. Chyby a frustrující momenty koexistují se šťastnými, otravují je, vytlačují je: závěr proto už (naopak po lineární ose) náleží zoufalství. /// Nemůžu se rozhodnout, zda je kladem či negativem jeden z efektů filmu, a to hra identifikace (režisérova i divákova) s postavou hlavního hrdiny. Je nepochybné, že se Noé do postavy Murphyho zčásti projektuje, zároveň se ale Noé ironizuje - trapnou persónou, již hraje sám Noé; tím, že Murphy je opravdu blízko toho být jen mluvící falus, jak sám přiznává. Na druhou stranu, snaha vyvolat identifikaci diváka s Murphym je podle mě trochu podbízivá - Murphyho postava je jako dělaná přes marketingový kopírák reklamní agentury pro cílovou věkovou skupinu: hlavní zábava je soulož, má rád filmy, od béček po ty kvalitní (aby nebylo vidět že je úplný idiot), žádné knihy v bytě, brát lehké drogy ale rozhodně nebýt smažka, studovat VŠ, ale moc se nenamakat, party, diskotéky atd. Má to spolu s použitím ICH-formy naznačovat, že se máme s hrdinou identifikovat? A chce nás tak Noé provést stejným limbem a ke stejnému prozření, jako hl. postavu? Díky, ale není třeba a ani pro většinu diváků nebude. Nebo to je jen osobní zpověď režiséra? /// Hlavním negativem filmu je ono občasné vyejakulování divákovi přímo do obličeje některých zjevností, podané zbytečně jednoduchou formou (zase to nevinné dítě jako v Enter the Void!) či jednoduchými promluvami postav (opět viz Enter the Void). (30.09.2015)

Na Love jsem se těšila. A teď jsem přinejmenším rozladěná a zklamaná. Porno schované pod rouškou výtvarné hry, hry s obrazem a kompozicemi, filosofie a rádoby příběhu? Takhle nějak na mě Love s odstupem několika hodin působí. Nic proti pornu. Dívám se. A ráda. Ale zjišťuji, že filmová hra na porno mě nebaví. Love byla dvou a čtvrt hodinová nuda, kterou by šlo sestříhat do patnácti minut, a pak by to asi bylo zajímavé. Mělo by to spád a napětí. Takhle to bylo jen neskutečně zdlouhavé a rozvláčné. A nepomohlo ani to, že drahý ležel vedle mě a... (25.11.2015)

Láska je (a to zcela bez pochyby) úplně tím posledním filmem, na který byste se chtěli koukat po boku obou svých rodičů. Důkazem budiž hned první záběr a scéna s odhaleným pinďourem a svatyní obou hlavních představitelů, ve které je víc akce než ve všech dílech "geniální" trilogie Fifty Shades dohromady. Gaspar Noé se tentokrát nesnaží šokovat skrze násilí či drogy, spíše se pokouší o co nejnaturalističtější ztvárnění tělesné lásky mezi mladým Amíkem a sympatickou Francouzskou, které si dává záležet na pomalém tempu a melancholické atmosféře. Ta ovšem funguje jen občas. Utahanost je totiž největším zádrhelem celého snímku. On si teda Noé obecně dává se svými filmy dost načas, ovšem nutno říct, že díky skvělému stylu vyprávění a dobré atmosféře mu to často vychází, ale oproti jeho předchozím snímkům tu těch hluchých míst bylo o něco více. Pro snímek celkově to ale není nic zničujícího, stále to je velice podmanivá podívaná, která vám velice výstižně odprezentuje sexuální vztah mezi dvěma zamilovanými lidmi. A tím výstižně opravdu myslím to, že uvidíte všechno. Je to v podstatě jako kdybyste si pustili nějaký péčko, akorát s určitou charakteristickou filmovou osou a ne příliš veselým příběhem. Před herci smekám. Kdybych byl začínajícím hercem a při mém prvním filmu a scéně by mi režisér řekl, abych si sundal kalhoty a trenky, protože chce v detailu natočit mé přirození, asi bych to zabalil. Lepší 3* (19.03.2019)