Vážený občan

Vážený občan je cenným, i když poněkud cynickým a škodolibým příspěvkem do diskuze o roli intelektuálů v dnešní společnosti. Nelze ho doporučovat na potkání, ocení je pravděpodobně ti, kteří už mají něco za sebou a nejsou uvězněni ve svých sociálních bublinách. Není to efektní a pozérský snímek, je ale chytře vystavěný a spolehlivě vás dovede tam, kde vás chce mít. Ani chvíli nenudí, sem tam krutě bodne nebo profackuje a každou chvíli na vás spiklenecky mrkne s otázkou, zda už chápete, jak to v životě chodí. Režie není nijak oslnivá, v tom síla filmu netkví, scénář mě ale okouzlil, zaujaly mě postavy i otázky, které si snímek pokládá. Za soustředěný výkon Oscara Martíneze a především za úvodní řeč, kterou šokoval jeho hrdina společenskou elitu při přebírání Nobelovy ceny za literaturu, přidávám pátou hvězdičku. Na takový knock-out nemá koule ani Ricky Gervais a dal bych nevím co za to, vidět šokované tváře symbolů establishmentu v přímém přenosu. Celkový dojem: 90 %. (07.02.2020)

Nebýt autenticity kamery, i když to asi byl záměr, že si občas - zejména ze začátku - připadáte jak účastníci nějakého dokumentu či sondy, dal bych maximum, protože film, kde je přes vhled do osudů maloměsta takto zaznamenán odraz společnosti, bych nakázal ke shlédnutí všem Čechům. Takové "A teď si vás kůpím, všecky" pošpanělsko-argentinsku, ale s mnohem vážnějším a odstrašujícím pohledem. A Oscar Martínez? Ten je ve filmu naprosto vynikající. (19.12.2017)

Neodbytnou součástí filmového díla je jeho estetická stránka, jeho vizuální zpracování. Pokud obraz vypadá tak, jako by ho někdo natočil na foťák, pokud záběrování vypadá tak, jako by nad tím nikdo nepřemýšlel (nebo přemýšlet neuměl) a pokud střihová skladba vypadá tak, jako když onen člověk střihá snad poprvé v životě, pak mi přijde absurdní, že se něco takového vůbec může promítat v kině. Vydržel jsem asi prvních 30 min a i to považuji za úspěch. (04.10.2017)

Naozaj vydarená satira argentínskeho malomesta s trpkou príchuťou irónie. Aj keď som podľa popisu k filmu čakal o kus viac dramatizácie, ale musím uznať, že inteligentný spôsob akým to bolo podané sa mi napokon celkom pozdával. Ten stupňujúci sa kontrast všeobecného úctivého obdivu na začiatku a postupnej premeny v povýšeneckú nenávisť na konci bol vynikajúci. Musím oceniť aj to, že to celé neskĺzlo do nejakej priveľkej absurdnosti a koniec koncov pôsobí tento príbeh viacmenej realisticky - presne tu bola zobrazená tá podstata vznetlivého ľudského charakteru, pokrytectva a pretvárky (ako bolo povedané aj v Danielovej rozlúčke s rodným mestom "Zostaňte takí, akí ste. Nedovoľte na tom nikomu nič meniť. Žite ďalej v pokryteckej spoločnosti, v hlúpej pýche, vo svojej vlastnej ignorancii a brutalite."). Postava Daniela Mantovaniho vzbudzovala naozaj obrovskú charizmu - a to nielen výzorom, ale najmä svojimi postojmi a schopnosťou pohotovo reagovať konštruktívnymi monológmi na akúkoľvek situáciu. (25.07.2018)

„Realita neexistuje. Jsou jen její interpretace.“  Snímek Gustava Duprata, režiséra, který mě už oslovil novějším Mým mistrovským dílem (2018), mi přijde obdivuhodný už jen skloubením filozofických myšlenek a otázek na intelektuální společenská témata s tak osobitým tragikomickým dějem, atraktivním i pro široké publikum. Prestižní ocenění jako uznání, ale i škatulka, v níž začíná být z pohledu umělce těsno, a která místo inspirace podnětí k strnulosti. Pro argentinského laureáta Nobelovy ceny, slavnostně se vracejícího do rodného města, čeká množství zvratů, které zdaleka nebudou vždy příjemné... asi od první nahaté společnosti v posteli se mi to začalo v Salasu, zejména s jeho vybranými obyvateli, dostatečně protivit a přivádět pachuť, s níž mi před očima vznikal skutečně nepěkný obraz různých charakterů (a) města. Můžeme se ve společnosti plné přetvářky divit, že Daniel prokáže se sarkasmem vedle vážených akademiků i stejně negativní postoj k maloměstským občanům? Celý příběh je ve finále originální směsicí filosofie, absurdity, satiry, šarmantního rebelanství, bizarních existencí (střídavě zábavný a protivný Antonio se svými řeči vedl a přidává se i „přítel“ s číslem divočáka!) a tragikomické grotesky měnící se pro hlavní postavu až do trpkosti s příchutí noční můry. Tak jsem si říkal, vzhledem k tajemné stylizaci, nakolik je pátá lovecká kapitola pořád realitou... co by mi na to odpověděl velký Daniel, neschopný navíc psát cokoliv veselého, tuším, tudíž se nebudu ptát a užívám si možnost, že si taky můžu myslet své. :o) *** Co dodat? Oscar Martínez v hlavní roli umně osciluje mezi charakterním a komickým rysem postavy ctěného i nenáviděného spisovatele s jasným názorem a přeci uvnitř neustálou nejistotu. Zamlouvala se mi i atmosféra pramenící z nezávislého stylu filmu, třeba scéna nočního povídání u ohně po příchodu do Salasu mě uchvátila. Po skončení cítím, že Vážený občan není snímkem na jedno zhlédnutí, ale už tím (zatím) jedním zhlédnutím mě určitě dostatečně zaujal. [80%] (24.05.2023)