Bílý balónek

Námet hodný žiaka prvého stupňa ZŠ a ani spracovanie nie je o moc lepšie. Sledovať vyše hodiny malé protivné dievča ako fňuká a lamentuje nad stratenými peniazmi je dosť utrpenie. Tie postavičky okolo to aspoň trochu ozvláštnia, no žiadna nie je natoľko zaujímavá, aby to vytiahla z nudy. To už si radšej pustím dokument o Teheráne a jeho obyvateľoch, aspoň tam nebude to ukňučané decko. Ak toto niekto považuje za umenie a niečo zaujímavé, tak ho ľutujem. Filmom Majida Majidiho to nesiaha ani po členky. (04.01.2019)

Co vím zcela určitě o íránských filmech je to, že mají kouzelné dětské představitele. Není tomu jinak i v Bílém balonku s malou Razieh. To, co by pro nás dospělé nebyl až takový problém, stává se velkou tragédií pro Razieh. Ztráta obnosu peněz na nákup zlaté rybičky. A tak se pomalu před námi odvíjí malé dobrodružství a přitom pouze krátké nahlédnutí do světa malých dětí s jejich "velkými" starostmi. Možná je jen škoda, že jsem Bílý balonek viděla těsně po filmu Božské děti, protože určité paralely tu jsou a nelze tudíš nesrovnávat. Souhlasím v tomto případě s uživatelem Darrenem. Emotivně mě přece jen zasáhl víc film Majida Majidiho. (27.06.2012)

Možná, že kdybych už dříve neviděl Božské děti, což je námětem velmi podobný film Bílému balónku hodnotil bych pěti hvězdičkami. Ale já Božské děti viděl a proto se dostavil pocit už viděného a zároveň prožitého. Naštěstí, mě tato dětským pohledem zachycena sonda do íránských životních podmínek stále silně fascinuje, takže nemohu jít na méně než čtyři hvězdičky. 75% (31.07.2012)

Klasika íránského filmu s dětskými představiteli, která opět dokazuje, že i zcela banální problém může posloužit k zajímavé sondě do nám jistě zvláštní společnosti a přesto ji porozumět hlavně univerzálností dětské duše a jejích malých-velkých starostí. Právě tyto dvě linie u mě vzbuzují slabost pro tento druh filmů. A navíc malá představitelka září neprvoplánovou roztomilostí a úžasnou tvrdohlavostí. (14.09.2009)

Debutový snímek, za nějž dnešní trestanec ostražitého íránského režimu Jafar Panahí získal v Cannes Zlatou kameru, znamená při soucitném ztotožnění s dětskými hrdiny enormní psychický nátlak – podobně jako rané (dětské) filmy Abbáse Kiarostamího, jenž rozepsal i tento scénář. Jednoduchý, a zdánlivě jednoduše realisticky natočený, „všední“ příběh o snaze dívenky Razieh získat krásnou, tělnatou zlatou rybku pro novoroční čas, získává od prvních momentů křehký, napínavě niterný tón, v němž krácení svátečního deadlinu a překážky rozličného druhu stupňují diváckou zvědavost, nejen jak svízelná situace dopadne, ale také jak si oba sourozenci poradí, poučí se a uspějí v komunikaci s dospělým světem. Působivost projevu (nehereckých účastníků) a pocit reálného průběhu asi devadesátiminutového dění přitom posiluje absence hudebních vsuvek (opačně k metodě Kiarostamího Kde je dům mého přítele?), nicméně pečlivě načasovaný, funkčně vystavěný scénář působí až formou dramatického, divadelního textu, v němž každá překvapivá epizoda má vlastní místo. Z přirozeného následování klikaté trasy 500-tomanové bankovky ulicemi Teheránu se tak stává úvaha nad tématy zodpovědnosti, odolávání pokušení a prostupování bariér mezilidských kontaktů a zvládnutí bezvýchodně se jevících situací s sebou nese nově nabytou zkušenost, že smysl vzájemné výpomoci spočívá v „dospělé“ vytrvalosti, byť pomoc samotná musí přijít od spřízněného vrstevníka, jemuž na tyči zbyde pouze jediný, bílý balónek, jako symbol smíru. (02.11.2013)