Badkonake sefid
The White Balloon
The White Balloon
The White Balloon
Obsahy(1)
Tento film získal v Cannes zlatou kameru a poté obletěl snad všechny festivaly. Na příběhu děvčátka, jež v den oslav Nového roku vymámí na mamince peníze na nákup zlaté rybky, ale cestou do obchodu je ztratí, je podepsán jako scénárista slavný Abbas Kiarostami. Jeho vliv se odráží i na rukopisu režiséra Jafara Panahiho, který byl ostatně nějakou dobu jeho asistentem. Film, který je takříkajíc o ničem: jedinou hádankou je, zda malá Razieh dostane své peníze ze škvíry, kam zapadly, do té doby, než krám s rybkami zavře. Ale kolik postřehů o městě, o životním stylu jeho obyvatel, o jejich lidské podstatě se vyjevuje v řadě setkání malé protagonistky, kolik poetického půvabu má tenhle malý velký film, který by u nás pochopitelně v kinech naprosto propadl? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (46)
Je náhodou či charakteristickým rysem íránské kinematografie, že hlavními hrdiny jsou děti. Bylo tomu tak alespoň v šesti filmech od třech různých režisérů, které jsem z těchto končin světa shlédla. Byly o dětech a dětskýma očima zřeny, takže z nepatrného a úsměvného problému (ztracené boty, touha po zlaté rybce) je rázem velké drama. Stejně tak skutečné drama spojené s válkou či chudobou je v dětském světě podáno s takovou lehkostí (dítě není oběť k politování, je plnohodnotným aktérem - statečné a odhodlané), až i já mám pocit, že se měním opět v dítě, jež široce rozevřenýma očima hledí na to, co odehrává se před ním, a jediné, co cítí, je údiv (střídán rychle a lehce jako přelet motýla smutkem či radostí, protože obé jest opět i v Bílém balónku kouzelně porcované), abych pak už zase jako dospělec odnesla si s sebou hlubokomyslnou a velmi sociální pointu. Skláním poklonu íránské kinematografii, jež je pro mě v tomto ohledu zcela ojedinělá, dětské herečce Aidě Mohammadkhani (dnes studentce psychologie) a režiséru Jafaru Panahimu, za svou tvorbu režimem stíhanému. ()
Neverila som, že tak jednoduchý príbeh môže tak zaujať. Pekné. ()
Dlouho jsem váhal nad hodnocením, ale závěrečná čtvrthodinka mě přesvědčila, že jde o opravdu zajímavý film s přesahem. ()
Když se řekne malý velký film z Íránu, okamžitě se mi vybaví Rozchod Nadera a Simin, Božské děti, Barva ráje nebo Čas opilých koní. Bílý balónek však ne, je to poetický film o ničem. ()
Božské děti mě přeci jen zasáhly více... Je to možná spíše chyba ve mně, protože oba filmy jsem viděl jen několik dní po sobě. ()