Oči mé matky

Jakožto zdejší hororový expert se na většinu umělecky pojatých hororů vysloveně těším. Přestože z hororového hlediska obvykle nejsou plně funkční, jako náhradu nabízejí nedostatkové zboží - originalitu. Ne jinak tomu bylo i u snímku Eyes of My Mother. Režisér Nicolas Pesce se za svůj hororový debut rozhodně nemusí stydět, i když celkové vyznění hororu se zřejmě s jeho samotným očekáváním mírně rozchází. Hlavní postava Francisky, kterou bezchybně ztvárnila Kika Magalhaes, totiž bez ohledu na svou nevšední zálibu v "chirurgii" vzbuzuje především sympatie. V kladném smyslu slova jistě překvapí i stav prvotní duševní vyrovnanosti, ve kterém se Franciska po smrti obou svých rodičů nachází. Černobílé ladění, dlouhotrvající záběry a mnohé další prvky, které měly v divákovi podle všeho umocnit pocit nepohodlnosti a dodat zamýšlené zvrácenosti na intenzitě, se tak bohužel zcela minuly účinkem, jelikož daný horor je vystaven na nežádoucích pozitivních základech, o které se postarala právě ústřední postava Francisky. Pod tři hvězdy přesto v žádném případě nepůjdu. Oceňuji odvahu, se kterou režisér Pesce skočil do neznámých vod královského filmového žánru a zároveň u něho spatřuji velký potenciál k růstu. (04.12.2016)

Rozhodně zajímavý počin, který nízkorozpočtovost chytře maskuje černobílým obrazem, ale škoda, že rejža hold neměl dostatečně velké koule se urvat z řetězů jako režisér v Lidské stonožce 2. Vždy když mělo dojít k něčemu, co by mohlo oku lahodit, se na to režisér zkrátka a jasně vysere. Místy jsem se cítil jako nahý svázaný v posteli přítomný ženského striptýzu a po dlouhém a dráždivém teasování ženská jen zkrátka práskne za sebou dveřma. Což je snad nejhorší, co ženská může vůbec udělat. V tomhle případě je na vině režisér. Konec je také velmi rozpačitý, ách jak já nesnáším, když celý film staví na divákově představivosti. Pokud si v tomhle režisér libuje, příště nechť raději vydá knihu. Velká škoda škoda, ale jistá dávka zvrácenosti zde přece jen je .55% (04.12.2016)

Nicolas Pesce snad stylověji svoji kariéru odpálit nemohl. Nebál bych si říct, že vytáhl hned ze začátku eso z rukávu a spolu se Zachem Kupersteinem za kamerou berou útokem cenu za nejstylovější horor posledních let. Film má sice pouhých 76 minut, přesto si se vším dává na čas a rozhodně nepůsobí uspěchaně, možná až na finále, ale vzhledem k té krátké stopáži se do dá i vcelku pochopit. Dlouhé záběry, poklidná práce s kamerou a přesto, že toho nejhoršího nás Nicolas Pesce ušetří a z přímého vraždění nám ukáže jen jediný záblesk, dokáže diváka znepokojit mnohem více právě tím, že nám ukáže až následky těchto činů a jejich dopad na hlavní hrdinku. Velké plus filmu taky za to, že věří divákovi a jeho představivosti a pokud se naladíte s filmem na stejnou notu dostane se vám velmi lehko pod kůži. Černobílá tomu sluší a některé části filmu jsou jako vystřižené z učebnice o práci se světlem. Film z černobílého formátu ždíme maximum a volba točit právě tímto způsobem jen dokazuje režijní cit Nicolase Pesceho. Kika Magalhaes v hlavní roli naprosto skvělá a ten její mrtvý pohled mě bude ještě dlouho strašit, crazy eyes indeed. Ještě jednu věc musím vyzdvihnout a to práci se zvukem, protože to drnčení řetězů, zvuk bodání nože a celkový soundmixing podtrhuje atmosféru filmu naprosto dokonale. Velmi působivá premiéra pana Pesceho a nemůžu se dočkat jeho dalšího projektu. 82% (11.04.2017)

Za trochu lásky šel bych světa kraj, stodolu měl zamknutou a šel bych bosý, těla u ledu - ale v duši věčný máj, v hlavě vichřici - a bodal jako vosy... Další nekroslátanina o omamné vůni hnilobného zápachu a chorých hlavičkách patologických patologů, tentokrát Normičky Batesové. Absence barvy měla vnést do studie nemocné psyché trochu toho umění, leč bez nápadů a nějakého ozvláštnění zavedených žánrových šablon můžete nasvěcovat zbídačelé zajatce před stodolou klidně hodiny a efekt to nepřinese. Podezřívám režiséra Pesceho, že u natáčení některých scén vytáhl z příruční ledničky ruku své matky a hladil se s ní v rozkroku.. (10.01.2017)

Americký snímek „Oči mé matky“ je vlastně takovým nikoli klasickým snímkem o tom, jak se lidská duše dokáže zvrtnout a jak může být odporná, i když se na první pohled tváří nevinně. Snímek ukazuje i to, jak nás utváří to, co na nás má vliv, ale i to, co pochází z vnitřku a co prostě nedokážeme ovládnout. Jako studie pádu člověka to vlastně není vůbec špatné. (04.07.2018)