Oči mé matky

V podstatě jde o příběh Francisci s kterou se život zrovna nemazlil. Tohle není klasickej krvavej hororovej zářez a proto si myslím, že tenhle kousek nesedne každýmu. Mě osobně film sedl. Měl zajímavou atmosféru a svý udělal i černobílý look. Jedinou slabinou filmu pro mě bylo zakončení. Tenhle film si podle mýho názoru zasloužil jiný zakončení. Jinak spokojenost. (27.06.2017)

Francisca je ve srovnání s Normanem Batesem o level výše. Tísnivé drama o dívce, která v životě mnoho štěstí neměla není hororem! Ač příběh sám o sobě je otřesný, neděsí ani nestraší. Pokud někoho naporcujete, ještě to neznamená, že se přilepí žánr horor k danému snímku. Mnohý žánrový fanoušek tak bude možná zklamán. Naprosto vynechávám obsah, jelikož tady je dobré nevědět o filmu vůbec nic. Místy syrová, místy poetická kamera čaruje se světly a stíny. Mnohé obrazy by se daly rámovat - Francisca spící pod černým stromem v lese, lampa osvětlující chodbu před pokojem, kde se tančí, nebo záběry na noční stodolu. Jiné byste si ovšem za rámeček nedali. V několika scénách snímá kamera vše zpovzdálí. Někdy až mučivě dlouho trvá, než umožní divákovi vidět detail nebo souvislost. Kromě písní z gramofonové desky a úryvku linoucího se z budovy, kde probíhá zábava, hudba chybí. O to je dusno tíživější. A protože tohle není horor, pak je absence tvrdého gore vpořádku. Vnímavému divákovi stačí jen naznačit... (15.01.2017)

Za trochu lásky šel bych světa kraj, stodolu měl zamknutou a šel bych bosý, těla u ledu - ale v duši věčný máj, v hlavě vichřici - a bodal jako vosy... Další nekroslátanina o omamné vůni hnilobného zápachu a chorých hlavičkách patologických patologů, tentokrát Normičky Batesové. Absence barvy měla vnést do studie nemocné psyché trochu toho umění, leč bez nápadů a nějakého ozvláštnění zavedených žánrových šablon můžete nasvěcovat zbídačelé zajatce před stodolou klidně hodiny a efekt to nepřinese. Podezřívám režiséra Pesceho, že u natáčení některých scén vytáhl z příruční ledničky ruku své matky a hladil se s ní v rozkroku.. (10.01.2017)

Jestliže v dnešní době někdo točí černobílý film, v drtivé většině případů tím sleduje nějaký umělecký záměr. A tohle není výjimka. Upřímně řečeno obyčejně k bývám k podobným záležitostem skeptický, ale tohle se povedlo. Sedla mi jednoduchá premisa, pomalé tempo i herecké obsazení. Černobílý formát dokázal přilít tu správnou dávku deprese i zvláštního a pohlcujícího zla. Cením si i stopáže, kterou se Pesce nesnažil zbytečně natahovat. Příjemné překvapení. 80% (04.01.2017)

Tzv. "normalita", tedy všednost a obyčejnost, se mi většinou protiví. Naopak vše bizarní, pitvorné, šílené, mě odmala zvědavě fascinuje. A není tedy divu, že The Eyes of My Mother jsem si vychutnal od prvního do posledního záběru. Tenhle prapodivný film totiž nechal hranice normality světelné roky za sebou a vtáhl mě do klaustrofobické a nezdravé mysli, sídlící v jedné roztomilé portugalské dívčí hlavince. (V téhle souvislosti mi nelze nezmínit například blízce příbuzný Polańskiho Repulsion, nebo nedávný Keatingův Darling.) Kromě bolestně krátké stopáže má snímek už jen samá pozitiva, třeba černobílý širokoúhlý obraz, slastně klidnou a pomalou kameru, minimum dialogů, jako hudební doprovod moje milované teskné fado, a já jsem tudíž dokonale divácky uspokojený a v doznívající euforii píšu tenhle komentář k jednomu z nejzajímavějších a nejsilnějších filmových zážitků letošního roku. (04.12.2016)