Zelená kobra

„Otroctví je součástí lidského srdce...“ Pouť dobrodruha, hledajícího smysl života a uplatnění v divokých končinách mě od počátku vtáhla jedinečnou atmosférou, v níž se snoubí poetické s realistickým. Styl Wernera Herzoga, který v 80. letech natočil po sobě tři velké filmy z exotických oblastí, mi většinou sedí, pomalé tempo obvykle dostatečně kompenzuje silný příběh a nádherné záběry při vykreslení prostředí. Jenže tady jsem snad poprvé měl pocit, že se Herzog až příliš vyžívá v tom prostředí a poezii na úkor příběhu, který občas stagnuje, když v mnoha částech snímek naplňuje dlouhými scény rituálů domorodých afrických kmenů. Nemůžu říct, že by mi to celkový dojem úplně zničilo, sledování mnoha těchto scén zážitek i posílilo, ale kdyby Herzog ubral na délce některých scén, nevložil mezi nejsilnější momenty 15 minut před koncem (a také úplně na závěr) sborové zpěvy a tance domorodců, které už jen film natahovaly, protižek ze souvisleji plynoucího příběhu o životním pádu dobrodruha mohl být ještě silnější. Klaun Kinski byl zvláštní herecký démon, kterého se někdy spíše děsím, ale tady můžu jeho výkon pouze vyzdvihnout a bylo opravdu vidět, že do postavy Cobry Verde vložil s velkou obětavostí i kus sebe. Byl to pro mě stále zážitek hodný filmu z Herzogova nejlepšího období a působivý závěr pokládám svým ztvárněním za nezapomenutelný, přesto jiné režisérovy filmy (např. Kde sní zelení mravenci) se mi líbily ještě víc. [80%] (29.08.2022)

Mě zase napadlo po vlastních zkušenostech, že příliš těžkou loď je lepší tlačit dopředu od zadku, než se snažit táhnout odpředu. Kinski je magor, což v Zelené kobře je zřejmě jediné hodnocení, kterého jsem schopen. Začátek v Jižní Americe ještě ujde, ale africké dobrodružství jsem nějak nedával. Spousta nahých žen, ovšem domorodých. Nepochopitelné střihy, posouvající děj bez vysvětlování dál, hodně vadily. Líbila se podlaha z lebek u náčelníka a původní dabing UPF. (27.12.2016)

Od naivných očakávaní, cez hľadanie záchytného bodu (myšlienky) a pocitu offtopicovej bezradnosti, až po totálnu rezignáciu, apatiu a chlámaní sa na scénach, ktoré asi teda mali byť vážne (téma otroctva) som si podstivo pretrpel túto pseudo-atrovu zhovadilosť. Keďže ku koncu fičalo na plné hrdlo už celé kino, tak som sa zbavil pocitu, že ja som ten chuj čo tu niečo nepochopil. Tragický nepodarok. (07.08.2006)

viac ako moralizujúci dobrodružný príbeh to treba brať ako autentický dokument o koloniálnej dobe v čase zrušenia otroctva, o pôvodnej africkej kultúre a najmä o jednej osamelej, stratenej duši blúdiacej na oboch brehoch južného Atlantiku, hľadajúc zmysel vlastnej existencie, ktorú v absolútne cudzom svete s pre neho nepochopiteľnými pravidlami a zákonmi, nenachádza, no nemá už síl z toho nenávideného miesta ani odísť :-/ ... a zamyslenia hodný citát zo záveru: "Otroci raz predajú svojich pánov, a nechajú si narásť krídla" (28.11.2010)

Exoticko-dobrodružná story Zelené kobry zapadá mezi příběhy o vášních a tragickém střetu diametrálně rozdílných kultur typu Muž, který chtěl být králem nebo Lord Jim. A jde tedy o příběh navýsost herzogovský, navíc se všemi atributy Herzogova autorského rukopisu. Když ho miluješ, není co řešit, jak se říká v jisté reklamě - a naopak. Kromě (opět vlastně herzogovsky standardního) výkonu Kinského je třeba vyzvednou kameru Viktora Růžičky - obrazová stránka Cobry verde jistě předčí i tu z Růžičkou nasnímé klasiky Tajemství hradu v Karpatech (jejíž kvality byly poněkud jinde). (27.06.2008)