Fitzcarraldo

Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé. (07.03.2011)

Oslava podnikavosti a snílkovství na sklonku věku dobrodružných výprav a staré koloniální exploatace, aneb jak si udělat z natáčení co nejsložitější a bláznivý počin - výjimečně jsem podíval na film o filmu (x) jako první, abych už měl rovnou dobrý kontext. Byť jsem si dokázal představit i artističtější pojetí a ještě lepší využití muziky, Herzog & Kinski tu baví, roztomilá hlavní postava vás okouzlí, táhne sexy amazonský svět. "If I abandon this project, I would be a man without dreams and I don’t want to live like that." (28.05.2021)

Herzog a Kinski zabodovali v r. 1972 totálne šialenou výpravou do vražednej peruánskej džungle v pekelnej, nezabudnuteľnej snímke Aguirre, Hnev Boží. Nakrúcanie skutočne pripomínalo boj o holý život. Mojou najobľúbenejšou historkou z nakrúcania je tá, kedy mal Kinski brutálne vyčerpávajúceho nakrúcania uprostred ničivej prírody po krk a chcel to vzdať a odísť, na čo Herzog vytiahol búchačku a vyhrážal sa mu zabitím. Nakoniec film prekvapivo dokončili. Ešte nečakanejšie je, že o 10 rokov neskôr sa opäť stretli a keďže obaja boli blázni, len každý iným spôsobom, znova sa vrhli na mimoriadne náročné natáčanie v dusnej džungli plnej nebezpečenstva. Tentoraz pre zmenu amazonskej, ktorá je však ešte o čosi vražednejšia, ako peruánska a to už je vážne čo povedať. Príbeh o vizionárovi (alebo proste len šialencovi?), ktorý sa rozhodne priviesť operu do srdca amazonskej džungle, kde žijú len zvieratá, ktoré vás pri prvom stretnutí zabijú a Indiáni, ktorí to urobia ešte pred prvým stretnutím. Tá zápletka je sama osebe natoľko šialená a nepredvídateľná, že sa neviete odtrhnúť od obrazu a zabúdate dýchať. Áno, je pravda, že Kinski sa správal ako magor a pozér (napr. sa raz fotil so stromami v okolitej džungli a všade rozprával, ako miluje prírodu, ale počas niekoľkomesačného natáčania sa nepohol mimo tábora vo svojom osobnom voľne) a osobne si myslím, že psychicky ťažko chorý človek, ktorý žiaľ nebol pod dohľadom odborníkov, ale faktom je, že kto iný by s Herzogom podstúpil takéto natáčanie? Každopádne ho mali po čase plné zuby i miestni Indiáni, ktorí sa zúčastnili natáčania a ku koncu Herzogovi podľa jeho vlastných slov navrhli, že Kinského zabijú. Herzog totú krásnu a dojemnú ponuku prekvapivo odmietol. (02.12.2016)

Snad poprvé vidím od Herzoga příběh, který je prodchnut nadějí a optimismem. Fitzcarraldo je kladná postava, jeho posedlost je poměrně neškodná a roztomilá, má dar pro své šílené plány nadchnout okolí (a když náhodou někoho, jako třeba správce železniční stanice, zklame, stále jsou sympatie na jeho straně). Hlavně, jeho nápad není poháněn touhou po moci a bohatství, ani ho netlačí vyšší autority a cíli nepodřizuje své morální zásady. Když ve finále dosáhne svého a podaří se mu dostat operu (mimochodem před vznikem filmu největšího zástupce umění), nebezpečně to zavání frajeřinou. Pozorovat kontrast mezi křehkou kulturou amazonských indiánů a několika tunového železného kolosu má také něco do sebe. Ale co naplat, já raději Herzoga, který cynicky pozoruje dekadenci a rozklad svých postav. (06.01.2011)

Opera mocnější meče. Fitzcarraldo to u mě vyhrálo hned zpočátku, v momentě, kdy hlavní hrdina slibuje operymilovnému pašíkovi červený koberec a čestnou lóži. Podobné postavě prostě musím fandit. A i jinak mi jako obří snílek byl mimořádně sympatický, je osvěžující vidět v dnešní, materiálnem a konzumem prolezlé době, někoho, kdo je ochoten pro lásku k umění obětovat cokoli a přelézt třeba horu. A to říkám bez ohledu nato, že můj vztah k opeře je asi stejně vřelý jako k rannímu vstávání či komárům. Osobnost hlavního hrdiny pro mě byla pak pro vztah k celému filmu určující, tím, že jsem se s ním dokázal identifikovat a prožívat celé „dobrodružství“ (ostatně co jiného než tradiční dobrodružná podívaná to je, že) jako své vlastní, mi film krásně utekl a po celou dobu na mě působil přesně tak, jak měl. Prostě čirá filmová krása, kde stylový konec tvoří jen příslovečnou třešinku na dortu. (05.11.2013)