Nosferatu - Fantom noci

Klenot, ktorý nechce byť iba obdivnou a pokornou poklonou Murnauovej klasike. Herzog ide prekvapivo aj po "psychológii" upíra. Jeho Nosferatu si uvedomuje "prekliatie nesmrteľnosti" a tento pocit metafyzickej osamelosti doslova vyteká z každého frameu. Aby ten pocit na vlastnej koži pocítil aj divák, naťahuje Herzog niektoré sekvencie do neúmernej /ale zato úmornej/ dĺžky. Áno, cieľom je, aby nám ten "filmový" čas plynul sakramentsky pomaly, aby sme takpovediac sami nachvíľu zostali "zakliati v čase"... P.S. Tlieskam aj za ten inovovaný koniec. P.P.S. Za Isabelu Adjani by som rád položil aj ten svoj nesmrteľný život. (12.09.2006)

Narozdíl od přepskle dlouhé a poněkud utahané Coppolovy verze je takhle mnohem líp stravitelná a tudíž zábavnější. Předně je tu úžasně temná atmosféra (a v tomhle případě se tenhle klišoidní pojem vyplňuje skutečně na 100%) opuštěných hor. Potom herci, co přesně zapadají do svých rolí (Lucy a Jonathan palec nahoru) a skvěle se hodící hudba. Některý scény jsou až dechberoucí, například Drákulovo potulování po městě, jeho klidná a pomalá chůze temnou chodbou nebo jeho návštěva u Lucy, která je dokonalá od první do poslední sekundy (snad nikdy nebylo v upírovském univerzu takhle dobře využito zrcadlo!). A naposledy jsem si nechala samozřejmě to úplně nejlepší. Nikdo by asi nepochyboval, že Klaus Kinski má předpoklady pro podobnou postavu. Ale tohle si stejně nelze představit. Jeho Drákula je nepopsatelný. Už jen způsob, jakým se nadechuje, a ten pohled, ta gesta, ty oči... Dokonalost. Snad jen jedna poznámka... I když se to odehrává v době dávno minulé, to fakt Jonathanovi nepřišly minimálně Drákulovy zuby jako hodně velká divnost? (07.07.2011)

"Nosferatu, nemrtvý. Pije krev svých obětí a proměňuje je v přízraky noci. Jako stín se neodráží v zrcadle. V noci vychází na lov. Proniká zdmi, stěnami a zavřenými dveřmi, jako by nikdy neexistovaly. V podobě netopýra vlétá do ložnic ke spícím. V podobě vlka pronásleduje své oběti. Vzdej se veškeré naděje, kdo se s ním setkáš." Ukecaná verze Murnauova originálu, která atmosféru viděla maximálně tak z vlaku. Ale abych nekřivdil. Nejatmosféričtější scéna je ta v koupelně s Lucií a Nosferatem. Tedy jen ten moment když přichází. Pak začnou kecat o teorii chrousta a atmosféra je zase ta tam. Zůstávají tedy jen zpomalené záběry na netopýry, které jsou nejlepší z filmu. Lucie je kapitola sama o sobě. V prvních scénách až neskutečně přehrává a to, že se bojí jí nemůže snad nikdo věřit. V druhé půlce filmu je zase hrozně otravná a její osud mi byl naprosto jedno. Jonathan je celkově jen takový maňásek, nevýrazný, bez jiskry a to nemluvím o Renfieldovi, který je jen taková parodie na výtečný originál. Samotný Nosferatu, i přes obstojnou masku a zahrání Kinskim, naprosto postrádá šarm a vznešenost Nosferata v podání Maxe Schrecka a stává se tak jen dalším záporákem. Nic víc, nic míň. O "doktoru" Van Helsingovi nemá cenu něco psát, jelikož sám vypadá že by potřeboval lékařskou pomoc. Jak jsem již naznačil, Murnaunův originál byl neskutečně atmosférický a až úžasný. Herzogův remake se mu sice snaží vyrovnat, ale pokud Jonathanova cesta na Nosferatův hrad zde vypadá jako když Honza šel do světa, tak to prostě nemůže dokázat. Když neberu pár nočních scén v Nosferatově hradě, tak snímek atmosféru, ať už dramatickou a natož hororovou, absolutně postrádá. Krásným příkladem je toho poslední scéna Nosferata a Lucie, která spíše vypadá jak jakási milostná scéna z Upířích deníků, než jako hororová scéna s mistrem Nosferatem. A to i na rok 1979. Tečku tomu dodává Nosferatův konec, který jak velice komický a pokud někdo předchozí děj hltal, tak tohle prostě projít nemůže. A samotný závěr? Ach ouvej... Velké zklamání tento snímek na kterém jsou nejlepší záběry na netopýry a z části i hudební podklad. Murnaunovu snímku toto nesahá ani po kotníky. A možná ani nechce... (21.07.2013)

Werner Herzog pojal remake legendárneho Murnauovho UPÍRA NOSFERATU, ako epický horor plný veľkolepých scén. Režisér navodzuje bizarnú atmosféru, v ktorej presvedčivý upíri výkon Klausa Kinského rezonuje ešte viac. A povedzme si, že snáď nebolo na svete herca, ktorý by do ikonickej postavy vkĺzol lepšie. Originálny Max Schreck by zatlieskal. (25.01.2014)

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti. (02.02.2009)