Umberto D.

Vždycky jsem považoval život penzistů za něco, co představuje určitou pohodu. Myslel jsem si, že největší má starost ve stáří bude, že nebudu moci překousnout stravu, která pro mě ještě před pár lety znamenala něco úplně normálního, nic- co by se nedalo překonat. Vittorio De Sica řekl, že jsem hloupej. A řekl to dost razantně, protože styl jeho vyprávění není žádný peříčko, je neuvěřitelně naturalistický a hlavně vede k zamyšlení a to je na tom to nejvíc super. Mám žít naplno a nechat všechno plavat? Nebo si život zařídit tak, aby měl řád a já se v důchodovým věku nemusel starat, kam složit hlavu? Na to snad ani nejde odpovědět, ale je dobře, že vím, že se podobná věc může stát. Jasně, Umberto D je špatně zahraný (vždyť jsou tam neherci!), ale ruku na srdce..mě to nějak nevadí. Vždyť o tom to bylo. O lidský přirozenosti, která nemá meze. Konec mi zasadil hlubokou ránu. Strašně jsem chtěl vědě co a jak...ale kinematografie neplní divákovo přání na požádání. Dává šanci Vaší brilantní fantasii, abyste život Ferrarimu dopsali sami. Já mu ho vykreslil šťastnej... (21.09.2009)

Máte pocit, že svět na vás zapomněl? Mohlo by jít o základ heroické zápletky odvážného boje jedince se systémem. Nadčasová působivost UMBERTA D. nicméně spočívá v tom, že namísto toho vypráví neobyčejný příběh obyčejně a představitelně, stejně jako se jeví jeho protagonista. ___  Připadají-li někomu ZLODĚJI KOL ještě příliš rozjásaní, pozitivní a laskaví, snímek UMBERTO D. nabízí jejich zachmuřenější, negativnější a cyničtější variaci. Navzdory trpké zkušenosti otce a syna při hledání ztraceného kola totiž víme, že nakonec dojdou domů, kde je čeká láskyplná náruč – a lze si představit, jak společnými silami situaci nakonec překlenou. Příběh donedávna finančně zajištěného státního úředníka Umberta se slušným životním standardem i společenským statusem nicméně podobný příslib neskýtá. Umbertův životní osud je přitom propojený s osudem pejska Flika coby nejbližšího přítele, vůči němuž cítí odpovědnost i ve chvíli, kdy ji přestává cítit vůči sobě. ___  Ačkoli spolu Zavattini a De Sica natočili ještě řadu filmů, lze UMBERTA D. považovat za vyvrcholení jejich neorealistické spolupráce. Jde o nejkomplexnější variaci na schéma rozvíjení příběhu jedince coby nástroje pro modelování, objevování i obviňování světa kolem něj – i pro vyprávění dílčích mikropříběhů jeho obyvatel. Umberta provázíme do jídelny, typického bytu, nemocnice či psího útulku, přičemž se skrze jeho příběh seznamujeme zejména s životy dvou různých žen. Důležitým prostředkem i motivem je přitom pro Zavattiniho a De Sicu zejména čas: čas vyprávění a čas myslitelné budoucnosti. ___  V první polovině filmu strávíme s Umbertem jeden extrémní den a noc – a únik do bezčasí nemocnice, stále s neoblomnou vírou, že se mu podaří sehnat peníze a setrvat v (ohyzdném) nájmu. Právě víra v budoucnost je totiž tím, co dává naději Umbertovi, těhotné služce Marii či jiným starým lidem, na které společnost stejně jako na něj zapomněla. Přetrvávající mrazivost UMBERTA D. je nicméně v tom, že hrdina o tuto víru postupně přichází… a bojuje už jen o zachování (si) důstojnosti, a to v hořké konfrontaci s přítomností (žebrák) i s vlastní minulostí (setkání s dřívějším šéfem). S tím se mění i role Flika z někoho, kdo Umberta na světě těší… v někoho, kdo jej na něm drží. ___ UMBERTO D. přitom zůstává po jedenasedmdesáti letech podobně úzkostným, mimořádným i filmařsky (úplně jinak) strhujícím dílem jako tematicky příbuzná POSLEDNÍ ŠTACE (Der letzte Mann, 1924) po letech devětadevadesáti, a to včetně silného, zvláštně nečekaného, přitom tak odlišného konce. (07.08.2023)

Silná ukážka krásy neorealistického filmu - príbeh je tentokrát silne minimalistický, neherci tradične presvedčivý (silnejšie (ne)herecké výkony sa okrem neorealizmu dajú vidieť snáď len v iránskej kinematografii) a sociálnokritický útok o to pôsobivejší, že útočí na emócie a darí sa mu to viac než dobre (áno mal som v závere slzy na krajíčku - vlastne nie len v závere, silné scény boli aj hľadanie Flicka). Podobný pocit bezmocnosti vo mne pred časom vzbudil Robin Williams v Express fote (ten však bez soc. kritiky). Od jeho pôsobivej kreácie som podobne zúfale osamelého hrdinu nevidel (Carlovi Battistimu - predstaviteľovi Umberta D. hrá však do karát, že je neherec a napriek tomu stvárnil postavu opusteného starého muža s obrovskou dávkou charizmy a uveril som mu každé gesto). Celkovo ide o prekrásny smutný film, ktorý na svojej aktuálnosti a naliehavosti nestratil ani po rokoch a dokáže stále chytiť za srdce. (08.06.2005)

Dojemný a realistický portrét penzisty, který ztratil své počestné místo na světě a všemi silami se snaží ho vydobýt zpět. Největší oporou v bezútěšné situaci je jeho věrný pejsek, který svou roztomilostí útočí plnou parou na city diváků. Ti si budou přát více než jindy, aby tento smutný příběh našel svůj happyend. (28.10.2011)

Realistický popis života starého člověka v době, která ještě nebyla úplně uzdravená ze 2. světové války. Starý státní úředník Umberto žije ze svého mizerného důchodu tak, že většinu dá na nájem a na jídlo mu nezbývá, proto dělá různé kličky před paní domácí, megerou, která jím opovrhuje pro neplacení. Ani svého psa není sto nakrmit. Když se přenesete přes toporné ne-herecké projevy, vyjde Vám z toho zdařilé kritické sociální drama nejslavnějšího filmového neorealisty. (16.04.2015)