Dveře do ticha

Nadarmo je auto, umožňujúce pánovi Melvinovi neustálym presunom zdôrazňovať aktivitu životného behu, keď všade je to tak... rovnaké. Blokované. Nie, to nie je sen, to je zhmotnená realita snového nepokoja. Ulice zaváňajú opustenosťou, akoby mali každú chvíľu splynúť s bažinami navôkol. Všade mosty. Prechody, za ktorými je prekvapenie v podobe tej istej krajiny. Ilúzia uvoľnenia zo zovretia prašivých náznakov pomocou životodarnej sily párenia sa tiež nekoná - sexuchtivá černoška dá len prísľub budúcich objatí a pokus s prostitútkou končí zlyhaním. Pri jednej z recenzií filmu Smrť v Benátkach od Luchina Viscontiho som čítal o posloch smrti, naznačujúcich hrdinovi záver. Tento film bol preplnený poslami prechodu (či už postáv alebo vecí) do prasknutia a písať o nich by sa rovnalo detailnému prerozprávaniu deja. Fulci svojou labuťou piesňou "hravo" ukázal, prečo väčšina jeho tvorby bola zároveň niečím viac než súborom krvavých fliaskaníc. (04.09.2009)

V rámci filmografie Lucia Fulciho, sprzenej zopár shitovými horormi, ktorého ho paradoxne najviac „preslávili“ (a uvrhli do tieňa béčkového brakmejkra), sú Dvere do ticha nadpriemernou ukážkou jeho talentu vo vytváraní atmosféry a práce s kamerou a výpravou. V tomto prípade hlavne exteriérmi. Škoda, že pointa je jasná prakticky od úvodných titulkov a v poslednej tretine sa film začína vliecť. Veľa toho ale kompenzuje obstojný John Savage, z ktorého kamera prakticky nespustí oko. (13.02.2009)

Filmem nás doprovází klasická italská hudba, která se vesměs opakuje, ale je tam jen zřídka. Vesměs se celý film točí kolem hlavního hrdiny Melvina, kterého ze začátku strašně štve pohřební vůz, který se vždycky objeví před ním, ale postupem času je to právě Melvin, kdo pronásleduje a hledá vůz, který převáží záhadnou rakev a hlavně tajemný náklad. Ve filmu se dočkáme i pár scén, které jsou příjemným zpestřením, jako například scény z márnice, nebo pěkná stopařka, kterou bych ,,svezl‘‘ i já. Škoda jen, že ji vyhodil z auta a ona nasedla do brouka a navždy zmizela ze scény. (04.05.2010)

V roku 1991 natočil taliansky režisér Lucio Fulci svoj posledný film. O päť rokov neskôr umrel. Vraj si zabudol pred spaním pichnúť životu dôležitú dávku inzulínu. Ja si myslím, že nezabudol. Ale to je vlastne jedno. Pán Fulci bol pre mňa vždy obdivuhodný filmár. Jeho filmy boli plné násilia, vyžíval sa v krvavých scénach a perverzných sexuálnych výjavoch. Rád používal nechutné gore efekty. Svoj posledný snímok však pojal v inom duchu. Sústredil sa na budovanie atmosféry. Zrežíroval dokonalé podobenstvo o ceste za smrťou. Post mortem road movie. Ponuré, bezútešné. Maestro Fulci otvoril "Dvere do ticha" (Le porte del silenzio) a navždy opustil svojich filmových fanúšikov. Bola to dôstojná rozlúčka. "...Quando varcherai le porte del nulla, nessuno ti sara vicino, solo l´ombra della tua morte." (...keď prekročíš brány ničoty, nikto ti nebude na blízku, iba tieň tvojej smrti.) ***** (30.04.2021)

Tak tohle se nepovedlo. Za mě strašně nudnej a hlavně předvídatelnej film. Navíc jeho hlavní postava Melvin(John Savage) mě neskutečně iritovala. Jde o poslední film Lucia Fulciho a za mě tohle nebylo zrona důstojný rozloučení s filmovým světem. Naštěstí má Fulci ve svý filmografii i vydařenější kousky kvůli kterým si ho budu pamatovat. Tohle je u mě jen za 1hvězdu. (11.12.2023)