Reklama

Reklama

Normální autistický film

  • angličtina Normal Autistic Film (festivalový název) (více)
Dokumentární
Česko, 2016, 90 min

Pět obdivuhodných dětí, jež společnost shodně opatřila nelichotivou nálepkou „autista". Upřímný, přemýšlivý Lukáš má osobitý smysl pro humor, miluje film a píše vlastní scénáře. Klavírní virtuos Denis dokáže zahrát náročné skladby vážné hudby, je nesmírně inteligentní a sečtělý. Malého prince zbožňuje natolik, že se k němu neustále vrací. Majda zase ráda rapuje, a jelikož se ničeho neostýchá, okolní svět ve svých textech obnažuje s odzbrojující přesností. Marjamka dokáže vyprávět dlouhé příběhy v angličtině, její neúnavný bráška Ahmed je zase neobyčejně přátelský. Přední český dokumentarista s unikátním autorským viděním nás však nabádá, abychom fenomén autismu navždy přestali vnímat jako lékařskou diagnózu a pokusili se mu porozumět jako fascinujícímu, byť často jen obtížně rozluštitelnému způsobu myšlení. Neboť kdo má určit, co je normální: žít ve spěchu a přehlížet absurdity modernity, nebo spíš ve světě toužebně hledat řád, ticho a klid? (Pilot Film)

(více)

Videa (1)

Recenze (70)

Matty 

všechny recenze uživatele

Normální autistický film nechce šířit osvětu a provádět diagnostiku Aspergerova syndromu. Pro Janka nejsou „aspici“ pacienti, vůči nimž může většinová společnost zaujmout pouze ochranitelský nebo soucitný postoj, nýbrž rovnocennými parťáky a jedinečnými osobnostmi, jejichž neotřelý způsob uvažování se může stát inspirací také pro ostatní. Vnímavý přístup se projevuje i ve stylistické různorodosti jednotlivých medailonů, uzpůsobených povaze daného autisty. Scény s nihilistkou Majdou v sobě mají zvláštní syrovost a doprovází je dívčino rapování. Momentky s Marjam a jejím mladším bratrem Ahmedem jsou nasnímány se stejnou živostí, jaká je vlastní oběma dětem. Když vidíme Denise, ve zvukové stopě zpravidla slyšíme jeho hru na klavír atd. Nejenže mohou být „aspici“ zásluhou zvoleného přístupu sami sebou, ale film navíc přejímá některé jejich rysy a nenásilnou a hravou formou nás vede k tomu, abychom realitu sami vnímali očima autistů. Ukázat děti s Aspergerovým syndromem v jejich přirozeném prostředí a ve chvílích, kdy se cítí dobře a mohou být samy sebou, je možná nejlepším způsobem, jak druhým přiblížit jejich svět. Právě to bylo Jankovým cílem. Proto také ve filmu nevystupují žádní odborníci, kteří by nás naopak vedli ke vnímání autismu jako lékařské diagnózy. Autismus sice nelze vyléčit, ale lze přispět k lepšímu začlenění autistů do společnosti. Třeba s pomocí chápavých filmů jako je tento. 80% ()

Slarque 

všechny recenze uživatele

Lukáš žere polystyren. Majda mluví o tom, že ukončí svou zbytečnou existenci. Denis hraje na piáno. A Janek to nekomentuje, jen přebírá energii svých protagonistů. O něco později se dozvíme, že Lukáš je herec a se svým jediným kamarádem točí krátké filmy. Sedmnáctiletých holek, co nesnáší všechny (včetně sebe), jsou mraky, stačí se rozhlédnout, takže se zřejmě ani autistům nevyhýbá puberta. A Denis kromě hraní na piáno i zpívá. Bál jsem se dalšího dokumentu plného názorů odborníků, ale Janek zvolil mnohem zajímavější postup, a prostě nám ukazuje, jak žije těchhle pět konkrétních dětí. A povedlo se mu to zachytit velmi dobře. ()

Reklama

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Je to skvěle sestříhané, ti lidé jsou zajímavý, ale nakonec to jen buduje klišé "bytostí napojených na jinou realitu, které mysticky rozumí tomuto světu, protože nejsou jeho součástí". Nevím, jestli to není pravý opak toho, o co tvůrcům šlo. Takhle vznikla trochu samoúčelná fascinace, na kterou se hezky kouká a utáhne i těch 90 minut, ale komu tím prospějete, co? 65 % ()

Marze 

všechny recenze uživatele

Na vítězný snímek české sekce festivalu v Jihlavě jsem byl zvědavý. Definice normality jsou různé- například subjektivní pojetí (normální je to, co za normální považuji já), sociální pojetí (normální je to, co vyznává okolí „Takto se má člověk oblékat“- většina lidí se chce lišit stejně), statistické pojetí (za normální se považuje to, co je nejčastější, běžné), pragmatické (normální je to, co vede k vysněnému cíli) apod. V dokumentu musíme uvažovat, co je normální zde. Přitom nemáme k výpovědím pěti dětí žádný komentář. Promluvy jsou tedy jaksi neuzemněny. Měl jsem pak pocit, že představa o autistech se mi ještě více vzdálila a zároveň, že bych si obtížně představil s nimi žít. Tento pocit posilovalo to, že nevidíme, jak autisty přijímá jejich okolí. Známe jen matku jednoho z nich. Zároveň jsem si začal uvědomovat, že v některých věcech mohu být také autista. Co mě také hned zarazilo, byl vyspělý filosofický slovník dětí. Vzpomněl jsem si na Martina Heidegera, který v stati Evropa a Německá filosofie řekl: „Filosofie je takové hledání a tázání, kterému se služky vysmívají“. ()

poz3n 

všechny recenze uživatele

Připouštím, že jsem se bavil nad jednotlivými scénami, to ale nevyváží pocit, že celý film je jen slepenec scének a hlášek. Líbí se mi ten free přístup, bez diagnostických promluv doktorů. Zároveň bych ale čekal alespoň zdánlivou koncepci. Při všem respektu k autorovi, Normální autistický film na mě působí tak, že režisér prostě na pár dní zašel ke každému protagonistovi a tak jako nějak ho natáčel. To celé pak nějak sestříhal a slepil a bylo hotovo. 6/10 ()

Galerie (6)

Reklama

Reklama