Prázdniny pana Hulota

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, že jsem milovnice černobílé fotografie a starých časů. Před akcí upřednostňuji atmofséru, ocením jenmý humor, nevadí mi pomalejší tempo a hlavně, film nemusí být ukecaný, aby se mi líbil. Prázdniny pana Hulota tohle všechno mají. Humor je jemný, obejde se beze slov, hudba navozuje pohodovou atmosféru, příjemná nostalgie se line zvolna. Víc než o nějaký příběh jde řadu drobný skečů, které spojuje postava pana Hulota a krásy francouzského pobřeží. (14.02.2018)

Jacques Tati je fakt ďábel. Rowan Atkinson se jím a tímto filmem inspiroval pro Prázdniny pana Beana, stejně tak sám pan Hulot je očividně následovníkem němých grotesek s Maxem Linderem, Busterem Keatonem a dalšími. Stejně jako jejich filmy jsou i Prázdniny pana Hulota černobílé a skoro němé. Moc se tu toho nenamluví, o to komičtější je dokonalá zvuková stopa. Zvuk pružiny otevírajících se dveří, skákání ping pongového míčku, bouchající výfuk... (22.03.2010)

Pár úsměvných situací, ale jinak jsem se nebavil („humorné“ scény jako třeba ty s akváriem či loďkou mě vyloženě minuly), spíš docela dost nudil. Šlo o mé první setkání s Tatim, takže je nejspíš předčasné vynášet nějaké soudy, avšak doufám, že příště půjde o vtipnější zážitek. Pan Hulot mi nepřišel jako příliš komická postavička, možná se opravdu stal předlohou pro jiné nešiky (jako Mr. Bean či Jacques Clouseau), ale mně přišel se svým chozením či neustálým sundáváním klobouku na pozdrav spíš otravný. I když jistě ne tak, jako hloupí a trapní číšníci. Třeba jsem se jen nedokázal správně naladit na typ humoru, každopádně víc než na 2* to ze svého pohledu nevidím. (06.10.2012)

Už na první pohled zaujme tento snímek svou náladou. Kamera plus tomu všemu sekundující hudební složka do sebe tak dobře zapadají, že společně vytváří nádherně pohodovou dovolenkovou atmosféru. Ať je léto nebo zima, tak tato atmosféra ve mně nutkavě vyvolává potřebu nasadit si plavací kolo plus rukávky, dát do pusy šnorchl, namazat se (opalovacím krémem) a vyrazit k vodě. Krásná atmosféra... a samotný příběh? S ním je to u mně trošku složitější. Byly chvíle (a byla jich naštěstí většina), kdy jsem se příjemně bavil; pak taky byly chvíle, kdy jsem se u některých gagů přímo řehtal; pak však taky přišly chvíle, které nebyly příliš zábavné (většinou se jednalo o můstky mezi jednotlivými "scénkami"). Shrnuto a podtrženo: Výborně formálně zpracovaný snímek, na který je radost se koukat; navíc s perfektní letní náladou a výbornými gagy. (07.06.2005)

Kdyby mohli mít Mr.Bean a Frank Drebin nějakou úchylnou shodou okolností vlastního potomka, choval by se pravděpodobně právě jako pan Hulot. Mluvím teď opravdu pouze o srdečné spontaneitě a nechtěném patlalství titulní postavy, kterou si zamilujeme, přestože není ani zdaleka, na rozdíl od dvou zmíněných borců, hlavním a jediným zdrojem zábavy ve vyprávění. Tím je totiž celková otevřenost a nesvázanost narativního vývoje, kde se postavy i dílčí děje kupí jedny na druhé, scény jsou opakovány z různých perspektiv, postavy jsou charakterizovány tím, že nic nedělají a reagují na Hulotovu výstřednost, a hlavním katalyzátorem jednotlivých situací či stylistických voleb není jejich podřízenost naraci, nýbrž podřízenost systému, který by se dal nazvat jako systém řízené náhody - všechno vypadá jako série náhodných skečů, v nichž Hulot náhodou narušuje stereotyp resortního života, ale průběh narušování je ve skutečnosti detailně a systematicky seřízený a postupně rozkládá schéma rutiny, které je vlastní nečinným spoluúčastníkům sedmidenní dovolené. Tati je nejen geniální v groteskních skečích, jejichž počet je snad i plýtváním na jediný film, ale také dokonale znázorňuje konflikt lidských povah, ústící v inteligentní, často také otevřeně ironickou humornou smršť. Vážně rád bych byl zašel s Tatim na pivo, Hulot je moje krevní skupina... 100% (01.04.2017)