Reklama

Reklama

Marcello Mastroianni: Nenápadné kouzlo normálnosti

  • Česko Marcello Mastroianni (více)
Dokumentární
Itálie, 1997, 198 min (Alternativní 102 min)

Obsahy(1)

Filmové ohlédnutí herce Marcella Mastroianniho z roku 1996. Ve filozofické monografii o životě herce Mastroianni vypráví s jemnou ironii příběhy o Fellinim a jiných. Umělec, který neustále pracuje, píše, získáva ceny, zůstáva skromný. S láskou spomína na své nejbližší - na otce, děda, matku a bratra. (oficiální text distributora)

Recenze (11)

Vančura 

všechny recenze uživatele

Výborný dvoudílný dokument, jehož odvysílání na ČT Artu mi udělalo velkou radost. Při jeho sledování jsem se pouze utvrdil v tom, co vím už dávno - Marcello Mastroianni je můj nejmilejší herec, a možnost vidět ho v tomto dokumentu, zestárlého a zežloutlého z celoživotního kouření, pro mě představovala neobyčejně silný zážitek. Jsem naměkko z toho, jak byl Mastroianni i po sedmdesátce vitální, veselý, a především neuvěřitelně pokorný a skromný - z tohoto dokumentu nelze ani vytušit, jak úspěšný a populární herec to ve své době byl. O své herecké kariéře mluví s velkým nadhledem, velmi působivá je například vzpomínka na to, když jednou přebíral prestižní hereckou cenu, a do očí se mu vedraly slzy, ačkoli si to později vyčítal, protože si zakládal na svém hereckém odstupu a nadhledu. K hraní přistupoval s mimořádným nasazením, a přitom současně s neobyčejnou lehkostí a střízlivostí - jeho slovy je to zkrátka jen báječná práce, kde vás platí za něco, co vás baví. Cestujete při tom po světě, poznáváte nejkrásnější ženy, a jen tak mimochodem necháte vzniknout nádherným filmům - které sem tam nutně prostřídají i filmy špatné. Na jejich význam Mastroianni záměrně upozorňuje, protože jak dodává s vtipem sobě vlastním, i ze špatných filmů si herec může něco odnést, a kdyby točil jen dobré filmy, byla by to neživotná nuda. Teprve když osobní filmografie připomíná sinosoidu, kde se střídají dobré a špatné filmy, pak je to přirozené. Vzpomínky na Mastroianniho "špatné" filmy jsou jedním z nejzábavnějších okamžiků tohoto dokumentu, v němž se k mému překvapení vzpomíná spíše na filmy, které mi jsou neznámé, a některé jeho nejlepší filmy, které chovám nesmírně v oblibě, zde vůbec připomenuty nejsou, nebo jen zcela okrajově. Dokument je tak spíše než filmovou bilancí nahlédnutím do soukromého světa jednoho velkého herce, díky čemuž je možné znovu a lépe docenit jeho herecké mistrovství. Hned mám chuť si pustit De Sicovy SLUNEČNICE, Antonioniho NOC, nebo Felliniho SLADKÝ ŽIVOT. Dokument, do češtiny mj. výborně předabovaný Vladimírem Brabcem, celoživotním Mastroianniho českým hlasem, rovněž ukazuje, jak chytrý člověk Mastroianni byl, a zazní zde mnoho inspirujících a podnětných myšlenek - žádné stupidní veselé historky z natáčení, ale skutečně moudré a hluboké myšlenky jednoho starého zkušeného pána. Nesmírně dojemné jsou i Mastroianniho vzpomínky na jeho matku (o které mluví zásadně jako o mamince) a dětství, které se na sklonku života jeví jako nostalgická vzpomínka na časy, které už jsou minulostí. Totéž platí o filmové éře, kterou Mastroianni představoval, především o neobyčejném vzmachu italské kinematografie, která v určité době patřila k nejlepším na světě. Takové filmy už se dnes netočí... Slyším-li Szidi Tobias zpívat v písni "Na hotelu v Olomouci" následující slova, prodchne mě vždy nekonečný smutek: "V půlce ledna ve tmě tmoucí / Na hotelu v Olomouci / Kdo jste, pane? Šátrám dlaní / Řekla bych, že Mastroianni / Ten je ale mrtvej přece. / Leží v zemi, a ne v dece / Pod níž slyším srdce tlouci / Na hotelu v Olomouci...". ()

Galerie (3)

Zajímavosti (3)

  • Na konci dokumentu se Mastroianni vyznává z obdivu k povídce od Franze Kafky, která je v českém dabingu přeložena jako „Příští vesnice“. Jde o povídku „Das nächste Dorf“, která poprvé vyšla v roce 1919 pod názvem „Sousední ves“. (PhillM.)
  • Mastroianni ve filmu vzpomíná na návštěvu v domě u režiséra Martina Scorseseho a na to, jak ho tam zaujal jednoduchý československý plakát na film Rozvod po italsku (1961). Šlo o plakát z roku 1962 od významného českého grafika Josefa Flejšara (1922–2010). (PhillM.)

Reklama

Reklama