Sámská krev

Sámská krev je film s hodně zajímavým tématem, průměrně filmařsky zvládnutým 90 minutovým flashbackem a naprosto stupidním dramatickým rámcem. Aneb bába přijede na smuteční oslavu sámských příbuzných, všechny hejtuje, potom se u okna zasní jak to všechno hejtovala i v dětství a najednou jí přepne v makovici, vydrápe se na kopec a z minuty na minutu zcela přehodnotí svůj celoživotní postoj. To je z mého pohledu totální scenáristický bullshit, který předpokládá, že když divák prožije 90 minutový flashback, bude mít pocit, že došlo k vývoji postavy. To nedokážu přijmout a celý film tím pro mě jen ztrácí na smyslu. 5/10 (02.02.2018)

Ten film gradoval, ale nakonec to scénář nedokočíroval. Když jsem pochopil, že stará učitelka, kterou syn s vnučkou přivezli na pohřeb její sestry až vysoko do Laponska, je onou Elle Marjou, bylo to na pět bodů. Dívka, která toužila vystudovat, ale bránily jí v tom rasové předsudky i národnostní zvyky, vzbouřila se proti své komunitě a vydala se do Uppsaly. Když zjistila, že na studium potřebuje peníze, vrátila se k rodině, ale ta se k ní obrátila zády. Nebo ne? V tomto okamžiku film končí, třebaže se vracíme do přítomnosti, kdy nebohá Elle vylézá na Losí vrch a vidí, jak se i svět Laponců změnil. Chybí to podstatné, co jsem nepochopil. Dala nakonec matka Elle Marji peníze na studium? (22.08.2019)

Ďalšia kvalitná severská dráma, tentokrát z prostredia divokého a chladného Laponska. Musím uznať, že príbeh 14-ročnej dievčiny Elle-Marje ma veľmi upútal a jej etnický rozkol bol pútavým základom celého filmu. Neustále ponižovanie a pocit menejcennosti spraví svoje, obzvlášť, keď človek cíti, že by chcel mať vyššie životné méty ako chov sobov. Ale vydať sa na cestu nového života nie je vôbec také jednoduché... Lene Cecilia Sparrok zahrala hlavnú postavu znamenito a celý príbeh pôsobil dosť hodnoverne. Navyše, aj vizuál a výprava pôsobili skutočne kvalitne (tie laponské kroje boli krásne). Akurát mi bolo ľúto, že dialógy trochu pokrivkávali (ale to sa pri severských filmoch stáva dosť často). (17.11.2018)

Jeden z mála príkladov kedy forma a zručné zrežírovanie ďaleko prevýšili obsah a príbeh samotný. Naozaj, skláňam sa pred režisérkou, mohol som na tej nádhere oči nechať... Málo slov, no aj tie stačili. A k tomu úchvatná Lene Cecilia Sparrok v hlavnej úlohe a jej podmanivý herecký výkon. To bol jej debut? No padol som na zadok, doslova... Keby som mal niečo vytknúť, tak len niečo k dejovej linke. Škoda, že sa to tak skoro skončilo, možno pre mnohých práve v tom najzaujímavejšom. Celkom by ma zaujímalo ako Elle Marja naložila s tým strieborným opaskom po otcovi a ako sa v tom nepriateľskom svete dopracovala na evidentne úspešnú starú ženu. To musela byť ale dráma. Slušný nadpriemer. 80/100 (25.08.2017)

Institucionalizované školství je nejhorší forma státního útlaku, sdělil mi před lety - možná paradoxně velmi vzdělaný - kamarád, nežli zmizel v pralesích Latinské Ameriky. Dlouho mi to vrtalo hlavou, ale tento film může být právě takovou malou ukázkou této zbraně, která se objevuje všude tam, kde se objevuje snaha o (pře)výchovu. Film je nejsilnější právě nikoli v tom, že tuto problematiku otevírá, nýbrž v momentu, kdy se jakoby utlačovaná hlavní postava navzdory veškeré systémové šikaně a rasistickému posměchu chce nechat dát převychovat. Není to tak tradičně plochý mýtický příběh o "ušlechtilém divochovi", ani nikterak nebagatelizuje roli panovačných Švédů, ba naopak, ke všemu ji celkem vtipně ironizuje. Co film možná jen naznačuje, a bude to rezonovat hlavně mezi samotnými Švédy (vím to od švédského kamaráda, který film se mnou rozkoukal, ale nedokoukal, neb nerozumí sámsky!) je otázka toho, kdo jsou to vlastně indigenous peoples, neboť otázka, kdo byl kde na jakém místě ve Skandinávii "první", staré germánské kmeny, nebo právě tzv. Laponci, není vždy úplně křišťálově jistá. Sám film je ale přes veškerý společensko-antropologický kontext hlavně silně emočním příběhem jedné ženy, která zcela vystoupila ze své předem určené role. Je zajímavou retrospektivou, která se z doby na sklonku života vrhá do formativních vzdorujících pubertálních let a tam, možná trochu překvapivě, zůstává. Jako naléhavé memento uprostřed sobích vyrvaných vnitřností ohlášené gongem, nebo možná spíše půvabným jojkováním, a osvětlující jednu zajímavou životní cestu. Všechno "pak" a všechny další odstíny, které by byly možné přimíchat do studených barev severu, by byly asi opravdu filmově redundantní. (07.09.2024)