Přízrak

Minimalistický, no zároveň dojímavý výkon Caseyho Afflecka pod plachtou prekvapivo pôsobí a vytvára éterickú prítomnosť, ktorá pretrváva dlho po skončení filmu. Premyslený strih filmu, charakterizovaný dlhými zábermi a pomalým tempom, umožňuje divákom ponoriť sa do meditatívnej atmosféry filmu. Jeho sila spočíva v skúmaní času, smrteľnosti a posmrtného života, pričom ponúka jedinečný a introspektívny pohľad na nadprirodzený žáner. Strašidelná partitúra Daniela Harta pridáva filmu na melancholickej kráse a kinematografia, často zarámovaná do štvorcového pomeru strán, dáva pocit izolácie a večnosti. „Prízrak“ je podnetný a pokojne dojímavý zážitok, ktorý nám pripomína, že aj v smrti môže naša prítomnosť vydržať. 7/10 (02.06.2024)

Režisér a scénárista David Lowery je úkaz. Je evidentní, že před jeho barákem nebudou fanoušci s transparenty vyřvávat, kdy natočí zase něco dalšího. Jeho vizuálně podmanivé kousky jsou totiž extrémně pomalé, hodně meditativní a nepříliš dějové. Forma prostě vládne. A stejně jako nebyl schopný posunout na jakýkoliv vyšší umělecký level svůj Ain't Them Bodies Saints, ani tentokrát to neklaplo. S postavami se nelze ztotožnit, atmosféru přebijí ambice, kterým neporozumí každý. Možná ani tvůrci. Rooney truchlí, Casey totiž nezvládl řízení. Byli manželé, milovali se, občas slyšeli podivné zvuky v domě. Nyní ona oddaně trpí (a přejídá se koláčem), on je duch bez možnosti ovlivnit fyzický svět. Příběhové zvláštnosti mi dvakrát nesedli, možná by to chtělo další projekci. Jenže se obávám, že druhou šanci téhle „duchařině“ v nejbližších letech nedám. (26.09.2017)

SPOILER ALERT: Ty kráso, tak tohle je oříšek! Když si tenhle film pouštěl, myslel jsem, že půjde o nějaký lo-fi horor, ale že dostanu artovou existenční dramaticko alegorickou báseň, by mne nenapadlo ani ve snu. A vlastně si ani nevzpomínám (ale jo, bylo to Vanilkové nebe!), kdy mi nějaký jiný film nabídnul tolik bolesti, kterou zde můžete sdílet s živými nebo mrtvými protagonisty snímku. Tahle věc je vlastně zhmotněním mých nejniternějších obav - co když při určitých okamžicích, místech nebo lidech otiskujete kousek sebe a jste k nim tak připoutáni v bezbřehosti času a smutek je pak jedinou konstantou, které přetrvává napříč stoletími? Kolik zármutku unese truchlící? Kolik zármutku unese zesnulý uvězněný v čase? A kdy to celé skončí, pokud vůbec? Všechny tyto otázky si díky této tryzně můžete položit, ale odpovědět si už musíte sami. A jestli i tak budete nakonec tápat, doporučuju si pročíst komentáře pod videem na youtube. Nejsou o nic veselejší než samotné pointa, která je po všech stránkách zničující... Nesmírně zraňující záležitost... (05.12.2020)

Jen si tak trochu umřít. Vrátit se v podobě ducha pod prostěradlem, mít dostatečně vystřižené otvory pro oči, což mě ještě za života naučili v kroužku "ábíčkářů", zkontrolovat, zda mé bývalé "buchtě" i po mém odchodu chutná buchta, nejlépe ji pozorovat, jak se jí v jednom nepřerušeném záběru po dobu pěti minut cpe a pak učinit reklamaci s účtenkou EE(T), že prací prášek nevypral mé prostěradlo doběla. A až dostanu účet za elektřinu a telefon, kterým otravují i po smrti účastníka, bezprostředně po zjištění nezaplatitelné cifry se ihned vypařím, a to doslova, takže ze mě zůstane pro exekutory jen to špinavé prostěradlo. A kde nic není, ani smrt nebere. A pomíjivost všeho je mrcha. Chápu smíšené reakce diváků, film je to vskutku bizarní, absolutně žánrově nezařaditelný, nedá se dokonale vstřebat, i když milujete Caseyho Afflecka. A po jeho skončení si jen těžko řeknete, že to byl dobrý film. Spíše budete civět do prázdna a rychle hledat film, který ve vás oživí lásku k životu, zažene chmury a hlavně bude se v něm trochu víc mluvit i konat. Těžko říct, co na tomhle námětu oslovilo Caseyho. Film má určitě dost zvláštní pojetí, je neskutečně pomalý, art(ritida) jak kanec, tolik kompozičních veletočů už hned tak neuzřím. Je zde spousta scén, ze kterých mrazí, pokud si je dáme do správné souvislosti. Jenže je zde nemálo pasáží, které působí solidně onanisticky. Atmosféra originální. Děj se dá shrnout tak, že ústřední hrdina byl za života hudebník, měl osudovou autonehodu, po níž se vrací do svého domu za svojí milovanou coby neviditelný přízrak. A pak se ploužíme s přízrakem různými prostory a dimenzemi, potkáme kamaráda "prostěradláka", až je to všechno moc předimenzované. Role ducha je snem všech Alzheimerem stižených herců, text prakticky žádný, režisér vám jen kyne, že máte cestu volnou, takže se nemůže stát, že o nadbytečnou látku pod nohama klopýtnete. Jen jsem ne úplně zdárně pochopil, jestli pod prostěradlem je jen jakýsi mlžný opar, nebo oživlé tělo. V některých záběrech bylo vidět prosvítající paže. Možná chyba ve filmu, možná jsem to jen blbě pochopil. Spojení Casey Affleck a Rooney Mara je celkem fajn. David Lowery samozřejmě nenatočil žádného Ducha 2, je mylné si film pouštět s tím, že to bude něco ve stylu "duchařiny" s Paťem Swayzem. Tak to ani omylem. I když je tam téma lásky po smrti, duch hází předměty, je to zásadně odlišné a velmi pochmurné a zcela neradostné dílo, které si musí najít svého diváka, aby bylo ve své složitosti náležitě pochopeno. I přes mnohé úžasné a nevídané zvláštnosti se přes náročnost látky nebude snadné dostat. Podotýkám, že něco tak neobvyklého jsem už dlouho neviděl. A taky to už vidět nepotřebuji. Formát 4:3, ve kterém je film natočen, je otřesná technická pitomost. 5/10 (21.10.2017)

U scény s koláčem jsem myslel, že to vypnu, protože moje trpělivost byla testována na samé hranici. A nemohl bych udělat větší chybu, kdybych se tak rozhodl. Tempo možná nenabere vyšších otáček, ale komornímu dílu a jednomu prostěradlu jsem nakonec propadl. A jako moje pozornost byla testována jeho věrnost a vytrvalost. Slov padne minimum, jejich váha tím však nabírá na síle, a ani je nikdo nemusí vyslovit, aby mě rozložila. Krása a čas. (07.09.2020)