Kočár do Vídně

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)

Kočár do Vídně jsem viděla u babičku když mi bylo přibližně 11 let. Bylo asi 10:30 v noci, babi už spala a já jsem si tak říkala: "Janžurka a Hanzlík no tak proč bych se na to nepodívala." Panebože jak já jsem se bála, ale prostě mě to nechtělo pustit a já jsem se nakonec dodívala. Nikdy jsem se už na Kočár nepodívala (nemám prostě odvahu), ale zapomenout na něj nedokážu. (07.04.2012)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)

Neuvěřitelně silný film. Škoda, že Janžurovou zná většina lidí jen z jejích komediálních rolí. Tenhle film se dokonale zaměřuje na vnitřní myšlenkový vývoj dvou hlavních postav. Stejně jako postavy neustále bojují se svým vnitřním strachem, nejistotou a předsudky, hledá i divák vlastní představu o tom, co je vlastně správné a tento svůj náhled musí s vývojem postav stále přehodnocovat. Divák musí sám sobě pokládat otázky a je nucen k zamyšlení se nad lidskou slabostí v těžkých dobách, kdy se amorální hodnoty stávají standardem. Tohle je reálný příběh o tom, jak válka pokřiví myšlení lidí a převrátí jejich morální hodnoty. Typická ukázka přístupu té doby, kdy mrtvý Němec = dobrý Němec. Když už v sobě někdo najde sílu a odbourá předsudky, je konfrontován s tím, že ostatní to nedokážou. Trpké spojení osudů dvou mladých lidí, kteří se setkají v nešťastné době na špatném místě, na opačné straně barikády. Vnější okolnosti jim nedají šanci na jiný než tragický osud. Dokonce se dočkáme i překvapivého konce, kdy láska a soucit zvítězí nad pomstou a nenávistí tak, aby hned v zápětí byly znovu poraženy. To vše divák dostane v tomto krátkém dílku Karla Kachyni, kdy si to jeden obyčejný kočár křižuje českými lesy a háji. Ukázka toho, že stačí opravdu málo, když má film nějaké sdělení. 88% (31.10.2010)

Poklad české kinematografie mající cenu zlata. Při zamyšlení nad vztahem mezi Kristou a Hansem se mi vybavuje citát Caesara Caliguly, který prohlásil:"Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí". Takhle nějak bych charakterizoval jejich jakési latentní pouto. Ponuré, komorní, emocionální drama z něhož na povrch vyplouvá pravda o absurditě války. Takhle vypadá film, který stvořily poctivé zlaté české ruce. 80% (01.07.2011)