Roma

Silně autorský film, který o křehkých věcech života vypráví více skrze uměleckou obrazovou stránku, než tváře postav a jejich dialogy. S dialogy i výrazy tváří pracuje také (a Yalitza Aparicio je skvělá), ale není to univerzálně oslovující, tradičně emocionální promluva k divákům (film ani nemá žádnou “diváka manipulující” původní hudbu). Cuarón si chtěl po zužitkování výjimečného filmařského talentu na velekomerční Gravitaci odskočit do čistokrvného filmařského potěšení bez závazků vůči studiovým investicím. Roma je brilantní filmařina, kterou jsem obdivoval každým záběrem (tři až čtyři scény mě docela znepokojili) a vnímal i uznal všechny její sociální odkazy (třídní společnost, výjimečná síla ženy s těžkým osudem), ale emocionálně mě ke Gravitaci nebo Potomkům lidí nepřiblížila. (07.02.2019)

Cuarónův hluboce osobní film začíná dlouhým pohledem na omšelou dlažbu. V jednu chvíli hlavní hrdinka Cleo (kterou zatím jen slyšíme mimo záběr) polije dlažbu vodou, aby ji mohla umýt od nečistot. Voda jako mořská vlna doputuje až do záběru a v zrcadlovém odrazu odhalí našemu zraku zcela nový prostor: otevřenou oblohu nad dvorkem, po které prolétá dopravní letadlo. Od prvních vteřin filmu tak Cuarón vytváří symbolické pouto mezi Cleo a vodou (voda symbolizuje její čistotu a dobrotivost; Cleo de facto je vodou), současně ale poukazuje na magickou moc vody proměňovat, zmekčovat vše tvrdé – a odhalovat skryté nebe v okolních věcech. Moc, kterou voda – a o to v Cuarónově čarokrásném filmu-záři běží především – sdílí s jinou přírodní silou: láskou. Šánti, šánti, šánti... (14.12.2018)

Jednou za čas se mi poštěstí najít skrytej poklad, kterej mi připomene, proč tak miluju kinematografii. Tohle je jeden z nich. Nebyl perfektní, ale rozhodně ve mě zanechal silnej dojem. Začnu asi vizuálem, protože ten funguje krásně. Celej film máte pocit, že nesledujete někoho ve středu pozornosti, ale v pozadí, kdo není vůbec vidět a lehce se přehlídne. A přesně o těch lidech tenhle film je. V tomhle případě je hlavní postava Cleo, služebná jedný bohatý rodiny. Všeho je součástí, ale zároveň není součástí ničeho, všude s rodinou jezdí, ale nijak neovlivňuje, co se stane, jenom přihlíží bez toho, aby zasahovala. Vyobrazení protagonisty, kterej je vedlejší postava ve vlastním příběhu, se opravdu povedlo. Nepřeháním, když řeknu, že nic podobnýho jsem ještě neviděla. Postupně sledujete rozklad rodiny stejně jako Cleo a jste stejně bezmocný. Jste svědkem událostí, na který se stejně jako Cleo jenom díváte a sledujete, jak se svět kolem mění. Což mě přivádí k další věci. Připravte se, že uvidíte tvrdou realitu, žádná procházka růžovým sadem, ale surovej život, ve kterým nikdy nevíte, co se stane, ale přesto vám nezbývá nic jinýho, než to překousnout. Roma určitě není pro všechny, ale bejt váma, dám tomu aspoň šanci, protože je to při nejmenším originální zážitek. Hodnocení: Art filmy mají nějak v oblibě naháče. Ano, uvidíte zde i bratwursty/10 (09.04.2023)

Od filmu jsem dostal zhruba to, co jsem čekal, a to kvalitní drama. Stopáž sice patří k těm velkorysejším, tempo vyprávění je rozvláčnější, strhujících momentů (nemocnice, demonstrace, moře) tu bylo jen pár…síla filmu ovšem tkví právě v té zdánlivé obyčejnosti a opakování (ostatně i ta tragédie, která se hlavní hrdince stane, je pro ni nejspíš tím nejschůdnějším řešením). Cleo to nemá jednoduché a téměř okamžitě si získá divákovy sympatie. A je jedno, zda zrovna musí řešit rozmazlenost bandy fracků, zaměstnavatelčinu podrážděnost či totální idiocii svého přítele. Její každodenní rutina (od ranního uklízení psích exkrementů přes celodenní starost o děti a dům až po večerní cvičení před spaním) je svým způsobem uklidňující, podobně jako prosvětlená kamera v černobílém snímku (záběry ovšem nepůsobí nijak strojeně či rádoby umělecky), pomalé tempo či zjevně nostalgická atmosféra způsobená režisérovým „vzpomínkovým“ přístupem (ten ostatně dobře věděl, o čem točí). Mé páté filmové setkání s Cuarónem tak bude znovu za 4*. (22.09.2019)

Roma nevcucne a nesežvejká, nedonutí diváka, aby si napětím okousával nehty, ani nepřipomene ten stejný humánní žalozpěv, s jakým se nešťastní hrdinové protloukali například ve Zlodějích kol. A přesto je krásná... Film o pocitech tak skutečných, že mě v kině štípaly do zadku, kdykoli jsem si pomyslel, že sleduji jenom film. Procítěné pomalé vyprávění, kde nejsou tak důležité následky, jako prožívání přítomnosti a empatie k hlavní postavě. A tomu odpovídá i styl - do dlouhých záběrů a do výrazné hloubky komponované scény, jejichž inscenace a ozvučení nechávají diváka putovat prostorem společně s aktéry, popřípadě dosyta vychutnávat emoce, které narace pečlivě připravuje a předznamenává (závěrečná mořská očista). Přestože jsem nepociťoval vytoužené cinefilní políbení, Romu jsem si veskrze zamiloval pro původní znázornění lidské sounáležitosti a pro její svět, který umí být stejně nehostinný, nevypočitatelný i láskyplný najednou. Režie i kamera fenomenální. (19.12.2018)