Režie:
Ofir Raul GraizerScénář:
Ofir Raul GraizerKamera:
Omri AloniHudba:
Dominique CharpentierVOD (1)
Obsahy(1)
Služební cesty mohou přinést mnohá překvapení a není výjimkou, pokud mezi ně patří setkání, jež přeroste v milenecký vztah. Poměr Thomase, cukráře žijícího v Berlíně, a Orana, ženatého muže původem z Izraele, však po několika měsících utne tragická událost. Oran umírá při dopravní nehodě a Thomas nevidí jiné východisko, než vyhledat vdovu, jež teď sama vychovává Oranova syna. Přes počáteční nedůvěru, pramenící z Thomasovy německé národnosti, dává truchlící Anat mlčenlivému mladému muži práci ve své kavárně, netuší však, že nevyslovený smutek, který je spojuje, se váže k jednomu a tomu samému muži. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (3)
Recenze (77)
Velice dobře zpracovaný snímek. Film hodně vsází na trochu depresivní atmosféru, kdy přímo vybízí k tomu, aby se divák vcítil do hlavních postav, což se u mě podařilo. Místy mi bylo až nepříjemně úzko. Herci zahrály své role s přehledem, a to především Tim Kalkhof, protože ty scény, kdy kamera zabírá jen jeho a on bojuje se svými vnitřními pocity...skvělá práce. Docela zajímavé je i to, jak málo hudebního podkresu ve filmu je a rozhodnutí film vést ve třech jazykových variacích také nebyl špatný nápad. Film pak působí o to více reálněji. Rozhodně dobře odvedená práce po všech směrech. ()
Cukrář je sladkobolný a mnohavrstevný příběh, kterému se však daří velmi dobře držet základní dějovou linku. Právě postupné sloupávání jednotlivých vrstev příběhu vylučuje jeho plochost a prvoplánovost. Počáteční syrovost mě zaskočila zcela nepřipravenou a mile mě překvapila zvídavost, s jakou film testuje hranice univerzálně lidské i kulturní. O tom svědčí i fakt, že snímek vznikl v izraelsko-německé koprodukci. Hranice - jejich neviditelnost, křehkost a úzká provázanost se vztahovostí – utváří hlavní rámec filmu. I přesto, že by nejspíš mnoho z nás zůstalo do konce svého života jen u pouhých přestav a domněnek, Thomas se s nimi nehodlá spokojit a jedná. Pokračuje dál ve hře, kterou měl rozehranou s Oranem, přičemž obětí téhle hry je (stále) nic netušící Anat. Thomas se stává vetřelcem v její rodině, všudypřítomným voyeurem využívajícím jakékoli příležitosti k tomu, aby mohl zjistit něco víc o Oranově skutečném životě … jeho druhé identitě, která mu zůstala skryta. Tohle je zkrátka cesta, jak se Thomas vyrovnává s Oranovou smrtí, je to jeho způsob truchlení. Jenže celý příběh se začne zamotávat a pro Thomase je čím dál tím těžší tohle klubko manipulací rozmotat. Obzvlášť těžké to je ve chvíli, kdy tyto (původně sobecké) Thomasovy záměry vyústí v něco nového a nečekaného. Z tohohle se zkrátka nepůjde vykroutit trapným „vždyť ses neptala.“ Možnost propojení s mrtvým Oranem (tím třetím) prostřednictvím Anat se totiž postupně jeví jako iluzorní, protože vždy můžeme potkat „jenom“ toho druhého. A tohle je ta hranice, na kterou si potřeboval Thomas sáhnout. Ani Anat však není bez poskvrny – ve své kavárně, která má certifikát košer podniku, zákazníci rozhodně košer zákusky neochutnají. Většina z nás zkrátka nějakým způsobem manipulujeme s realitou pro svůj vlastní prospěch. Proč se ale měla Anat setkat s Thomasem? Možná proto, aby oba lépe pochopili to, kým skutečně jsou. Thomas v sobě odkyl nečekané emoce a Anat se mohla v Berlíně konečně nadechnout čistého vzduchu, který není zatížený pravidly židovské tradice. Za pozornost však stojí i rozpracování Oranova dvojího života, který je do značné míry důsledkem kulturního tlaku a částečně osobní (sobecké) volby. Žít takový život umožňoval Oranovi anonymní a multikulturní Berlín, který jako kdyby symbolizoval globalizovaný svět. Takový svět nabízel Oranovi dočasnou možnost zapomenout na kulturní a mezilidské bariéry, ale nabízel také dosažení vnitřní integrity. Jenže k některým věcem v životě člověka prostě nestihne dojít, protože je život někdy nečekaně krátký. ()
Tak především díky Vilmathien za všechny ty "nedočkavce". Vůbec se nestydím dát čistou desítku. Příběh mě naprosto dostal, a protože žádné z ostatních hodnotících kritérií nezaostávalo, nechci hodnotit jinak. Ano, každý se na film dívá svýma očima a pochopím i ty, kteří se ve filmu budou pitvat a hledat kdejakou kravinu. A proto jsme každý originál a někomu se líbí bílá, někomu černá. Niterné, hluboké, syrové i jemné zároveň. Vůbec mi nevadilo, že zřejmě kvůli času byl vztah Thomase a Orena prokreslen jen zrychleně. A pracovitost a hluboké duševno postavy Thomase, vůně máslových sušenek a přesvědčivost Sarah Adler jsou ještě něčím navíc ... 4x10 ()
Nádherné! Nepamatuji se, že by mě nějaký film v poslední době tolik dojal jako tento nenápadný snímek. Sarah Adler se mi líbila, ale Tim Kalkhof byl ve své roli dokonalý. Klidný, tichý, citlivý introvert, jehož klid se přenášel i na mě. Slzela jsem už v 8. minutě filmu, ale zároveň mi bylo dobře. Pro mě je to film léčivý, zbavil mě neklidu, nervozity, úzkosti a doslova mě postavil na nohy. Oceňuji i krásnou hudbu a lákavé cukrářské výrobky. (Po skončení filmu jsem upekla bábovku.) ()
Decentní, poměrně elegantně vystavěné, herecky přesvědčivé. Film, který pracuje s tezí, že sdílené emocionální pouto k chybějící třetí osobě může být někdy silnější než sexuální orientace. Cením způsob, jakým Graizer uhýbá před úskalími melodramatických klišé a patosu, když některá podstatná místa nechává otevřená (nádherná epizoda s matkou). Především Tim Kalkhof svojí robustní figurou, ale nesmírně subtilním a skromným herectvím film táhne. Hořkosladké klavírní etudy - je to žánr a žánr já respektuju. V téhle podobě určitě. Kosher approved. ()
Reklama