Vražda ing. Čerta

Hlavní postavou, se kterou se zároveň divák nejlépe ztotožní, je bezesporu Ona. Ač má ve snímku téměř stejně prostoru jako Čert, její pocity můžeme pozorovat hned v několika rovinách. Jednak se nám odvíjí samotný příběh mezi dvěma postavami, zároveň pak Ona mnoho věcí komentuje osobním komentářem nebo sedí ve “zpovědnici” a reflektuje události do zrcadla. To je jeden z filozofičtějších rozměrů Vraždy Ing. Čerta, která ale jinak slouží i divákovi, které tyto záměry neobjeví či nepochopí. Sledování snímku může být variabilní a lze chápat v několika rovinách. Buď prvoplánově jako vztah mezi Ní a Čertem, anebo vztah mezi pohlavími – tudíž mužem a ženou. Krumbachová nám představuje dva (zpočátku) stereotypní charaktery a klišé společné večeře, které ale stihne několikrát zbořit (a jak víme, obrácené klišé už není klišé). Divák se tak například dozvídá, že Čert je skutečný čert z pekel a několikrát to svým jednáním dokáže. Snímek postupně eskaluje ve větší a větší absurdno. Zatímco zpočátku sledujeme romantickou komedii, během sedmdesáti minut se vystřídá drama, krimi i fantasy, protože co si budeme, čerti se po našem bytě jen tak neprocházejí. Charaktery se vyvíjejí, postupně je poznáváme a otevírají se nám. Co se týče výše zmíněné formální stránky, Krumbachová si jako zkušená kostymérka (samozřejmě i k tomuto snímku vytvářela koncept kostýmů) všímá nejmenších detailů. Dekorace bytu, ve kterém se většina filmu odehrává, jsou stavěny do kontrastu k samotným kostýmům, do kterých jsou postavy oděny. Mluvíme však o kontrastu jemném, který navzájem souzní – každá z postav má něco béžového a hnědého, stěny pokoje jsou pak také béžové a nábytek logicky tmavě hnědý. Barvy jsou skutečně synergické a na plátně skvěle fungují. Často je mizanscéna doplněna ještě o nějakou zelenou květinu. Kamera Jiřího Macáka je ve většině záběrů statická, střih Miroslava Hájka má volnější tempo a nápadně delší záběry, ve kterých se postavy navzájem konfrontují, doplňuje příjemná hudba Angelo Michajlova. Zvuk Františka Fabiána se zaměřuje především na výrazné hlasy hlavních dvou herců a příliš nevnímá okolní jevy. Pokud postavy nemluví nebo nehraje hudba, je skutečné filmové ticho. Tento film má skvělé tempo a uměřenou stopáž, která k vyprávěnému příběhu sedí akorát. Jediné, co lze vytknout kompaktnosti celého počinu jsou tři (ač velmi krátké) scény, ve kterých se objevují jiné postavy než Ona a Čert – možná by bylo zajímavější skutečně pracovat jenom s nimi a nenechat příběh vyrušit něčím dalším. Otázkou pak ale je, jak by narativ fungoval bez těchto scén, ve kterých je vždy přítomna postava věštkyně z karet, která Jí předpovídá budoucnost a značně ovlivňuje její následující konání. Sledovat snímek Vražda Ing. Čerta po padesáti letech od vzniku je skutečně magické. Svět (i svět filmový) se mezitím vyvinul, přesto je však děsivé, kolik z tohoto příběhu bohužel platí i v dnešní době. Feministicky zaměřené snímky dvojice Chytilová–Krumbachová (tento nevyjímaje) jsou bohužel v některých svých rozměrech stále aktuální a nic se na nich nezměnilo. Ženy jsou v některých částech světa stále vnímány jako něco míň, jako kuchařky a domácí hospodářky (právě tento stereotyp skvěle popisuje Vražda Ing. Čerta – zatímco Ona mu každý večer vaří, on ani nepoděkuje, protože si myslí, že to je jasná věc). Vražda Ing. Čerta je tak nejen skvěle propracovanou komedií s výbornými hlavními představiteli, skvělou režií s citem pro detail, ale zároveň svědectvím sedmdesátých let, od kterých jsme se sice posunuli hodně, ale v některých tématech vlastně příliš ne. Bohoušů Čertů je dnes pořád hrozně moc. Ale jak se zpívá v průvodní písni celého snímku – lepší sněžný muž, nežli žádný muž. (11.05.2020) (méně) (více)