Srpnová rapsodie

Kurosawa je géniem velkých příběhu vyobrazených pompézně. Tohle je drama odehrávající se v jedné chatce, se slabším scénářem, naprosto příšerným Gerem (I když slyšet ho mluvit japonsky je docela zvláštní). Takže podle mě si zde mistr ukousl trošku velké (myšleno však příliš malé) sousto. Z tohohle víc vykouzlit nešlo. Zklamaný však rozhodně nejsem. Scéna u památníku obětem výbuchu atomové bomby byla hodně moc silná stejně jako všechny děsivé příběhy babičky... (15.05.2011)

Sorry, Akiro, takhle ne. Chybí mi trošku větší plastičnost a uvěřitelnost postav. Fakt nevěřím, že kindři se mezi sebou vůbec nebudou hádat a že ti dospívající budou raději trávit prázdniny s babičkou než s partou (navíc ten starší kluk dělá analýzy, jako by měl doktorát z psychologie). A vůbec nevěřím, že Richard Gere nasedne na letadlo jenom kvůli tomu, že strýc umřel před padesáti rokama v důsledku svržení bomby a on (Richard Gere) jako míšenec (a jenom poloviční američan) bude cítit potřebu, jít se za to omluvit své tetě, kterou nikdy neviděl. Za konec, které Kurosawa umí, odpovídající počet hvězdiček. (16.06.2011)

U Kurosawy jeden předem nikdy neví – některé jeho prověřené klasiky mě nechaly víceméně chladným, zvlášť ty z pozdější doby, a teď mě pro změnu odvaří docela nenápadným pozdním filmečkem, ve kterém polovinu doby sedí babička s vnoučaty nad jídlem nebo na zápraží a jen si tak povídají (atmosféra trochu jako ve Strýčkovi Búnmím, kde se v podobných kulisách taky zjevují duchové minulosti). Přiblížit filmem individuální a současně národní zkušenost s traumatem z atomovky není malý úkol; věci moc pomohl nápad vynechat z toho pro první půlku stopáže střední generaci a začít stavět na čistém dychtivém vnímání party puberťáků toužících poznat to, o čem rodiče pro společenskou nevhodnost nemluví nejen před bohatým americkým příbuzným, ale ve víru každodenních starostí nejspíš ani sami se sebou. Hodně působivé jsou záběry z Nagasaki 45 let poté, žádné barvotiskové pohlednice ani patetická drásavost, ale každodennost viděná očima zúčastněného návštěvníka. Duchem je to japonštější než většina Kurosawových kousků, ale v žádném případě protiamerické, to asi někteří viděli jiný film. Hodně teatrální a snad i tezovité, leč celek sděluje napříč desetiletími i kulturami věci, které bych byl považoval za nesdělitelné. (06.11.2013)

Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád. (19.10.2003)

Srpnová rapsodie je poněkud problematický film. Kurosawa se snaží sdělovat nesdělitené a proto je místy dosti násilný, takříkajíc "tlačí na pilu" a přitom chtě nechtě zůstává u obrazů, které zase promlouvají jenom k tomu, kdo je ochoten či schopen je vnímat... Na druhou stranu má film řadu velmi silných momentů a to nejen pokud jde o reflexi oné děsivé události, ale i čistě z výtvarného hlediska. Z pohledu nejaponského diváka se nepochybně problematickou jeví značná civilnost Srpnové rapsodie. Jednoduše neznáme běžné japonské reálie a mnohé z děje filmu nedokážeme správně číst. Zkusme se však na něj právě proto dívat tak, jako by šlo o reportáž. Možná si při takovém "reportážním" čtení uvědomíme některé podstatné důrazy. Samostatnou kapitolou je závěr filmu s přívalovým lijákem, v němž se rodina snaží dohnat a zastavit k Nagasaki běžící babičku. Kurosawa skrze tuto scénu opět promlouvá v plné filmařské síle. Mistrovský je též výběr skladby, která ve filmu opakovaně zazní jako svého druhu ústřední melodie - Vivaldiho Stabat mater, s atmosférou filmu pozoruhodně souznějící nadčasové hudební dílo... 80% (11.06.2009)