poster

Srpnová rapsodie

  • japonský

    Hačigacu no kjóšikjoku

  • japonský

    八月の狂詩曲 (ラプソディー)

  • japonský

    Hachi-gatsu no kyōshikyoku

  • anglický

    Rhapsody in August

Drama

Japonsko, 1991, 98 min

Režie:

Akira Kurosawa

Scénář:

Akira Kurosawa

Střih:

Akira Kurosawa

Kostýmy:

Kazuko Kurosawa
(další profese)
  • Turiec
    ****

    Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád.(19.10.2003)

  • LeoH
    *****

    U Kurosawy jeden předem nikdy neví – některé jeho prověřené klasiky mě nechaly víceméně chladným, zvlášť ty z pozdější doby, a teď mě pro změnu odvaří docela nenápadným pozdním filmečkem, ve kterém polovinu doby sedí babička s vnoučaty nad jídlem nebo na zápraží a jen si tak povídají (atmosféra trochu jako ve Strýčkovi Búnmím, kde se v podobných kulisách taky zjevují duchové minulosti). Přiblížit filmem individuální a současně národní zkušenost s traumatem z atomovky není malý úkol; věci moc pomohl nápad vynechat z toho pro první půlku stopáže střední generaci a začít stavět na čistém dychtivém vnímání party puberťáků toužících poznat to, o čem rodiče pro společenskou nevhodnost nemluví nejen před bohatým americkým příbuzným, ale ve víru každodenních starostí nejspíš ani sami se sebou. Hodně působivé jsou záběry z Nagasaki 45 let poté, žádné barvotiskové pohlednice ani patetická drásavost, ale každodennost viděná očima zúčastněného návštěvníka. Duchem je to japonštější než většina Kurosawových kousků, ale v žádném případě protiamerické, to asi někteří viděli jiný film. Hodně teatrální a snad i tezovité, leč celek sděluje napříč desetiletími i kulturami věci, které bych byl považoval za nesdělitelné.(6.11.2013)

  • GodComplex
    ***

    Nechci se nejak dotknout Kurosawa-sana, protoze zatim vsechno co jsem od nej videl bylo super, ale tohle uz zavani tezkou senilitou a je videt, ze je to spis takovy reziseruv dojezd. Cele se to toci okolo retrospektivniho pohledu na dopad nuklearky na Nagasaki, kdy babka s dodnes prismahnutym ucesem od exploze vzpomina na nuklearni casy a vedle ni v generacnim kontrastu deticky, ktere naopak nemaji nejmensi poneti ktera bije. Nic proti tomu, pokud by to trvalo pul hodiny, bylo by to zabavne, ale tohle je tam vesmes roztahnuto na 100 minut, kdy se zde jako jedine obcerstveni v posledni tretine objevi Richard Gere, aby zasaskoval, ohromil nas svou japonstinou, hereckym neumenim a ze v tom filmu pusobi jako totalni pest na oko ocividne nikomu nevadi. Navic to hystericke finale s babkou bezici v desti bylo uz i na me moc. Je to skoda, protoze potencial tu byl a sceny jako atomove upravena prolejzacka pro deti, nebo 2 zamilovane stromy, ktere se rozhodly spachat double-suicide nebyly vubec spatne. 5/10(10.4.2010)

  • swamp
    ****

    Je až překvapivé, s jakým nadhledem dokáže Kurosawa vyprávět tento příběh, jehož nosníkem jsou události v Nagasaki z roku 1945. Neodsuzuje, ba naopak nastavuje zrcadlo japonské společnosti - zrcadlo je sice kritické, ale ukazuje na japonské společnosti to dobré (děti, které mají zájem), ale i "zlé" (vypočítavost jejich rodičů, kteří raději zatají skon otce při onom osudovém dni, než aby riskovali, že se s nimi jejich bohatý vzdálený příbuzný nebude bavit). Velmi mě zaujala i role Richarda Gerea - zajímalo by mě, zda pro něj byla čest pracovat s Kurosawou, či jestli se jednalo o normální nabídku, kterou prostě přijal. I přes pachuť patosu, která jde místy cítit, nelze než tento snímek ohodnotit velmi kladně.. je třeba si uvědomit, že Japonci jsou zkrátka jiní a jejich kultura také.(26.4.2011)

  • tomtomtoma
    *

    Přepsáno v prosinci 2018, Srpnová rapsodie je aktem smířlivého humanismu. Lze zaznamenat poetiku obrazu, ale hovořit o Srpnové rapsodii jako filozofujícím díle může pouze zuřivý zastánce politické korektnosti. Kurosawa byl moralistou a s přibývajícím věkem se jeho nahromaděná životní moudrost drala ven ze všech jeho tělesných otvorů zároveň. V Srpnové rapsodii se věnuje osobnímu i národnímu traumatu pro Japonce neslavného konce druhé světové války. Pocit provinění se mísí se záští. Mlčení je studem poraženého, mluvení je překročením tohoto statusu. Naštěstí již nějakou dobu se pro tyto chvíle počítá s politickou korektností, utrpení je vždy utrpením a humanistické smíření za hlasitého potlesku zúčastněných nabízí nové a světlejší zítřky. Hlavní postavou pietní akce je Kane (Sačiko Murase), babička a tradičně nejuctívanější nejstarší člen rodiny. Osobní zkušenost je obroušena dlouhou řadou let národní prosperity a přirozeným pokračováním života. Výraznější úlohu mají vnoučata Tami (Tomoko Ôtakara), Tateo (Hidetaka Jošioka), Šindžiro (Micunori Isaki) a Minako (Mieko Suzuki) s dostatečným respektem ke stáří. Názory jsou nestálé ve větru proměňujících se slov a názorů dospělých. Ovšem bezelstnost a nezatíženost minulostí je nadějí, byť musí být na správnou cestu vedeni moudrostí starších. Hvězdou filmu je Clark (Richard Gere), ušlechtilý vzor člověka. Nakonec, kdo jiný snáze překoná propast mezi národy, než míšenec? Prostřední generace, babiččiny děti Tadao (Hisaši Igawa) a Jošie (Tošie Negiši) a jejich životní partneři Mačiko (Narumi Kajašima) a Noboru (Čôičirô Kawarasaki), jsou především pragmatičtí. Celý život je to učili, ale i jim je nabídnuto prozření a smířlivě podaná ruka. Srpnová rapsodie je pouze humanistickým gestem, politická korektnost slaví své neskromné vítězství. Naštěstí ztrácím s Kurosawou trpělivost až na jeho konci, pro své výrazové prostředky si většinou zaslouží shovívavost. Pietní akce nejsou tím, čím by se měl film prezentovat!(4.7.2009)

  • - Richard Gere (Clark) nehovorí po japonsky. Pre potreby filmu sa naučil svoje repliky naspamäť. (Dr.Cilka)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace