poster

Srpnová rapsodie

  • japonský

    Hačigacu no kjóšikjoku

  • japonský

    八月の狂詩曲 (ラプソディー)

  • japonský

    Hachi-gatsu no kyōshikyoku

  • anglický

    Rhapsody in August

Drama

Japonsko, 1991, 98 min

Režie:

Akira Kurosawa

Scénář:

Akira Kurosawa

Střih:

Akira Kurosawa

Kostýmy:

Kazuko Kurosawa
(další profese)
  • swamp
    ****

    Je až překvapivé, s jakým nadhledem dokáže Kurosawa vyprávět tento příběh, jehož nosníkem jsou události v Nagasaki z roku 1945. Neodsuzuje, ba naopak nastavuje zrcadlo japonské společnosti - zrcadlo je sice kritické, ale ukazuje na japonské společnosti to dobré (děti, které mají zájem), ale i "zlé" (vypočítavost jejich rodičů, kteří raději zatají skon otce při onom osudovém dni, než aby riskovali, že se s nimi jejich bohatý vzdálený příbuzný nebude bavit). Velmi mě zaujala i role Richarda Gerea - zajímalo by mě, zda pro něj byla čest pracovat s Kurosawou, či jestli se jednalo o normální nabídku, kterou prostě přijal. I přes pachuť patosu, která jde místy cítit, nelze než tento snímek ohodnotit velmi kladně.. je třeba si uvědomit, že Japonci jsou zkrátka jiní a jejich kultura také.(26.4.2011)

  • kinej
    ***

    Srpnová rapsodie je jeden z těch slabších filnů od tohoto japonského režisérského giganta. Asi přeci jen mu více sluší velké produkce. Srpnová rapsodie je malý příběh, který sice na začátku slibuje téma vyrovnávání se z atomovou bombou, ale v průběhu se ukáže, že není dost chytlavý. Pro mě je nejsilnějším okamžikem filmu scéna, kdy děti stojí u bombou zdeformované prolízačky. Tento památník totž mluví za vše. Dalším problematickým faktem je, že jakkoliv se neztotožňuji s americkou zahraniční politikou, svžení atomových bomb považuji z správné a jediné možné řešení, byť ohavné. Richard Geere mi zde přijde tak nějak nadbytečný až trapný. Naopak vyzdvihnout musím překrásnou kameru, jako snad u všech Kurosawových filmů.(9.3.2009)

  • Turiec
    ****

    Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád.(19.10.2003)

  • Šandík
    ****

    Srpnová rapsodie je poněkud problematický film. Kurosawa se snaží sdělovat nesdělitené a proto je místy dosti násilný, takříkajíc "tlačí na pilu" a přitom chtě nechtě zůstává u obrazů, které zase promlouvají jenom k tomu, kdo je ochoten či schopen je vnímat... Na druhou stranu má film řadu velmi silných momentů a to nejen pokud jde o reflexi oné děsivé události, ale i čistě z výtvarného hlediska. Z pohledu nejaponského diváka se nepochybně problematickou jeví značná civilnost Srpnové rapsodie. Jednoduše neznáme běžné japonské reálie a mnohé z děje filmu nedokážeme správně číst. Zkusme se však na něj právě proto dívat tak, jako by šlo o reportáž. Možná si při takovém "reportážním" čtení uvědomíme některé podstatné důrazy. Samostatnou kapitolou je závěr filmu s přívalovým lijákem, v němž se rodina snaží dohnat a zastavit k Nagasaki běžící babičku. Kurosawa skrze tuto scénu opět promlouvá v plné filmařské síle. Mistrovský je též výběr skladby, která ve filmu opakovaně zazní jako svého druhu ústřední melodie - Vivaldiho Stabat mater, s atmosférou filmu pozoruhodně souznějící nadčasové hudební dílo... 80%(11.6.2009)

  • tomtomtoma
    ***

    Je to film o sblížení dětí se svoji babičkou, o pochopení jejího těžkého života. Je to též určité vypořádání Japonců s druhou světovou válkou a vztahu ke Spojeným státům Americkým: Babička ztratila svého muže při atomovém výbuchu na Nagasaki. Určité zjištění, že svět dětí a starých lidí je podobný. Naproti tomu svět dospělých je pouze krutě jdoucích po penězích.(4.7.2009)

  • - Richard Gere (Clark) nehovorí po japonsky. Pre potreby filmu sa naučil svoje repliky naspamäť. (Dr.Cilka)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace