Nelitujeme svého mládí

Akira Kurosawa v tomto filmu citlivě zachytil zrání ústřední hrdinky na pozadí předválečných, válečných a poválečných politických událostí. Yukie Yagihara, dcera univerzitního profesora, již přesvědčivě zahrála Setsuko Hara, vyrůstá z rozmazleného děvčete, stále nespokojeného, vnitřně necelistvého a hysterického, v samostatnou individualitu, silnou ženu, která se po smrti svého muže, popraveného odbojáře, vydává pomoci jeho rodičům (vesnickým rolníkům) a čelí nepřízním doby, inkarnovaným šikanou vesničanů, kteří tyto „vlastizrádce“ vyloučili ze svých řad. Scény, v nichž Yukie pracuje s tchýní na nočním rýžovém poli, patří k nejsilnějším momentům filmu. Na pokraji tělesného zhroucení nabývá vzdor této mučednice až mystického prozáření. Fascinující oslava vnitřní svobody a vzdoru. (24.12.2010)

Nelitujeme svého mládí nepatří mezi nějaká stěžejní díla Kurosawy. Přesto jde o poměrně kvalitní film. Na dobu vzniku je dosti svižný, což je na rok 1946 zarážející. Příběh je nadčasový a dal by se převést i do jiných dob útlaku. Je o lidské malosti a o těžkém údělu těch, co se staví proti hlavnímu proudu. Je zde sice v několika místech patrná Kurosawova obrazotvornost, ale jinak film nenese jeho typický rukopis. Jeho kladem je poměrně kvalitní příběh, díky kterému neztrácí náboj ani po letech. (20.12.2005)

Perla, která ve stínu divácky atraktivnějších mistrových děl bohužel poměrně zapadla. Děj zde přehledně shrnuje vypravěč. V kontrastu se zmíněnou scénou bych si dovolil podtrhnout rovněž jednu, méně nápadnou, ale srovnatelně silnou, která naopak reprezentuje Yukii ve fázi nezralosti. Tu, kdy po Itakawovi žádá, aby se ji vkleče omluvil, on se ptá zač a ona odvětí, že jen tak - když dostane, co chce, rozpláče se jako malé dítě (scéna zároveň dokonale ilustruje archetyp Itakawy). Právě takto skromně zabalené velké obsahy jsou jednou z Kurosawových specialit. Závěrečný motiv, kdy apatický tchán znovuzíská odhodlání postavit se svému osudu, patří naopak mezi nejvýraznější, síla sdělení z něj doslova prýští. Herecké výkony jsou vynikající, počínaje samotnou Setsuko, přes (dnes již téměř legendárního) Denjira Okochiho v roli otce, Haruko Sugimuru jako tchýni a parádního zlouna Takashiho Shimuru (byť jeho role je v zásadě epizodní), dobří jsou i Susumu Fujita a Akitake Kono, jejichž postavy představují dva konce osy vztahu člověka a svobody. (22.02.2011)

Kurosawa si mne opět získal a připomněl mi, co je jeho nejsilnější stránka. Vypráví, a nemá problém s obrovským zrychlením a zpomalením děje. Zde je několik míst, ve kterých během dvou střihů děj poposkočí o několik let, a vyprávění drží tempo. Ve vybraných úsecích jakoby shrnuje, co se právě děje tím, že předvádí poměrně banální scény, které dovedou být dlouhé, mlčenlivé. Přitom jsou ale nabité vnitřním napětím, které vypovídá mnohem více než předchozí děj. Herečka v hlavní roli Yukie je naším průvodcem po tom, jak si Japonci prošli postupným upadnutím do válečné morální mizérie. Kdo nechtěl, neměl to lehké. Nicméně Yukie byla zrozena pro to, aby trpěla (citace). Abych tedy shrnul silnou stránku Kurosawy: Dovede vyprávět filmovou řečí místo slov, když ilustruje Yukiinu nevyzrálost, marnivost, nerozhodnost, předtuchu a posléze věrnost, odhodlanost a vnitřní svobodu. Slušně jí pomáhají ostatní herci; milé překvapení pro mne je, že bych těžko hledal výjimku. Potěšil mne charakterní Shimura, obvykle klaďas, v malé záporné roli. Co se týče historické věrohodnosti děje, skutečně je postaven na reálné postavě -- Hotsumi Ozaki -- jasněže Japonci jako hodně zlí váleční štváči potřebovali hned po válce taky nějaký protiválečný materiál. Málo se ví, že v Japonsku před i během války byla dost rozsáhlá opozice, nicméně neměla opravdovou moc něco změnit a omezovala se hlavně na akademické a teoretické kruhy a, paradoxně, na armádní špičky. Ostatní obyvatelstvo, čím méně vzdělané, tím víc podlehlo válečné propagandě (což je ve filmu solidně naznačeno). No a také byli ti, kdo z války vyloženě těžili... Abych uzavřel, pro mne je to nikoli úplně dokonalý Kurosawa (Opilý anděl je formálně o několik let vyzrálejší), ale ke špičce ho směle přiřadím. (26.10.2012)

Akira Kurosawa si ukrojil príliš veľký krajec, svoj široko koncipovaný príbeh začal v roku 1933, kedy malo rozpínajúce sa Japonsko za sebou vojnové výpady do Mandžuska a ďalších čínskych provincií. Prvá tretina filmu sa venuje týmto udalostiam a treba priznať, že boli faktograficky strohé a sterilné, častokrát s pomocou novinových tituliek. Ďaleko silnejší a pôsobivejší bol režisér pri komornejšej stránke filmu, ktorá našťastie prevažovala. Stredobodom pozornosti je mladé dievča medzi dvomi mužmi, ktorí sa v priebehu pohnutých japonských dejín ( film zobrazuje obdobie vyše 10 rokov ) ocitnú proti sebe. Práve osud mladej Yukie ( vynikajúca Secuko Hara ), ktorá sa z rozmaznanej študentky stala sebavedomou a charakternou postavou, je obdivuhodný. Jej konfrontácia s fašistickým smerovaním krajiny a svojim okolím boli hybnou silou k premene. Kurosawov snímok sa vyrovnal s porazenou krajinou v druhej svetovej vojne a emotívnym spôsobom zaradil k významným povojnovým japonským filmom. (19.11.2017)