Climax

Nerozumím tanci, ale úvodní taneční kreace byly naprosto fantastické. Dlouhé, pro mě příjemně hypnotické záběry, mistrů šíleného moderního umění dokázaly již od počátku předčit jakákoli očekávání od tohoto filmu. Později rozjeté "peklo" pak plně odpovídalo tvorbě Gaspara Noé, co dodat. Jde o atmosféru, záběry, z nichž se dělá až trochu nevolno, kontroverznost, podivnost. Takové abstraktní umění ve své lepší formě. Paradoxně celému filmu chyběl trochu silnější závěrečný climax. :) 8/10 (08.11.2018)

Taneční horror! Už jen na základě žánrového zařazení jsem měl jasno, že Climax musím vidět! Konalo se moje druhé setkání s Gasparem Noém po Lux Æterna... a opět se stalo, že mě Noé dokázal i nadchnout i ke konci otrávit – byť tady naštěstí méně, v rámci žánru funkčně, s jistým uzavřením a epileptickým peklem v přijatelné podobě. Vyzdvihnout musím už jen práci s neotřelým žánrovým spojením tanečního horroru: Obojí se tu často propojuje, např. v úvodě postavy zmiňují, čeho se bojí a zároveň mluví o tanci, celý děj probíhá během taneční zábavy, která v pozměněné podobě s horrorovým zvratem pokračuje dál i se psycho atmosférou v boji o přežití; děsivý záchvat jedné z tanečnic probíhá vyloženě v tanečních kreacích atd. Obě taneční sekvence z první poloviny mě naprosto uhranuly a přinesly samostatný zážitek navrch, barevné titulkové nápisy uprostřed filmu jsou skvělým vyvrcholením nabité barevné atmosféry před zásadním zvratem... a pokud jsem už u titulků, dostalo mě, že nejen úvodní titulky, ale i klasická loga produkčních společností(!) jsou zde oproti 99% produkce vložená mezi jiné scény ve chvíli, kdy už je divák pohlcen atmosférou a prostřihy na ně přijdou za hudby v již plně běžícím filmu. Zkrátka celkově originální koncepci nekonvenčního, přesto divácky atraktivního filmu má zde Gaspar Noé zmáklou do úplně posledních detailů, jak se vidí málokdy – dále např. sbírka knih a filmů inspirujících Noého, kterou si divák může v prvních minutách vedle televize prohlížet v případě, že se u sestřihu mluvících postav začne nudit... Výhrady ale jsou, hlavně si Noé neodpustil samoúčelné naplnění pár scén až úchylnými řečmi o sexu a také k závěru Climax přecházel do tak extrémního psycha, kdy jsem váhal, zda se mi navzdory intenzívnímu zážitku ještě líbí. Jenže zážitek byl natolik intenzivní a nezaměnitelný, že se ke 4. hvězdičce jasně přikláním. [75%] (24.03.2024)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

[Co tě nezabije, to tě posílí – a to platí dvojnásob, pakliže ti někdo hodil něco do pití – aneb "little party never killed nobody!"] _____________ A24, sangria, hudba, tanec, drogy, LSD, paranoia, chaos, Daft Punk, sex, klaustrofobie, incest, Rolling Stones, a CLIMAX. To vše nasnímaný takřka na jeden záběr pod precizní taktovkou kamerovýho mága Benoîta Debieho v jednom z nejvíc provokativních a nejvíc extravagantních filmových milníků (nebo spíš bad tripů?) evropský kinematografie za posledních několik let – přeci jen, kolikrát za život máte tu jedinečnou příležitost vidět na velkým plátně halucinogenní taneční horror o motivu života, smrti a nesnesitelné lehkosti bytí? Intenzivnější psychedelický bad-trip vaše instinkty v kině nikdy nezažijou – tvoje mysl a tvůj mozek totiž nechápou, a ani nechcou chápat, co se vlastně děje, jakej neuvěřitelnej bizár tvoje oči sledujou, až se ti z toho všeho motá hlava. Doopravdy neopakovatelný, experimentálně opulentní a neobyčejně pohlcující audiovizuální zážitek, hotová cinefilní extáze a nefalšovaná anarchie která radikálně bourá formální konvence filmovýho řemesla. O to větší haluz je fakt, že většina zvráceností co zde uvidíte je čistá improvizace – a o to víc pak člověka fascinuje, jak se tuhle šílenost podařilo natočit. Gaspar Noé není génius ani vizionář, Gaspar Noé je magor – jen on má totiž koule na to dát závěrečný titulky na začátek stopáže, úvod doprostřed, a finále natočit komplet vzhůru nohama. Diváka pak už jen provokuje relativně nevinná otázka: jaký sadistický myšlenky se mu skrývají v tý jeho zkurvený plešatý palici? ...... aneb za málo peněz hodně muziky. Můj nejoblíbenější film při stavu zvýšenosti (prostě se zhulte a čumte na tu nádheru). Život je doopravdy pomíjivé potěšení 💙🤍❤️ [#LSDJEKÁMOŠNÉŽRÁDLO!] (03.01.2020)

Prostě nepříjemný. Někdo mluví o provokaci, někdo o brutálnosti, někdo o předvídatelnosti, někdo o prvoplánu... Pro mě to byl "jednoduše" nepříjemný film. Se vším všudy. Aka nezapomenutelný zážitek. // Překousnu hodně, jak ty mačistické kecy, tak ty vypatlané hlášky ze stran "něžného pohlaví" (téměř archaismus, což?), ale křik dítěte mě bude strašit dlouho. // Kamera a podmanivá hudba (rozuměj: jsi tam a tohle všechno se ti fakt děje) je na výbornou, jen to rozpoložení časové linky se mi zdálo neúměrné. (05.11.2018)