Pohledy z Londýna

Obrovské zklamání. Film by chtěl být jakousi poctou Caravaggiovi, velkému umělci, ale místo toho se stává nechtěnou a snobskou parodií na sebe sama. Nemluvě o tom, že si na umění pouze hraje, nic víc. A ani opět neskutečně pohledný a nádherný Harris Dickinson to nezachrání, protože do půli těla je svlečený pouze párkrát a kompletně nahý je vidět pouze na pár sekund a to ještě v rozmazaném záběru. Naprosto promarněná příležitost a ztráta času. (04.12.2018)

Ako milovník umenia som sa po prečítaní popisu filmu celkom potešil. No o to väčšie bolo potom to sklamanie! Táto extravagantná kompozícia sa mi vôbec, ale vôbec, nepáčila. Podľa mňa úplne premrhaný umelecký potenciál, ktorý bol zhovadený týmto nevkusným gay štýlom. Čo už, možno sa v tom niekto bude vyžívať... Ale pre mňa bol tento film sklamanie. Hodnotenie odpad! nedám len z úcty k tým umeleckým dielam, ktoré sa tam mihli. (07.05.2022)

Ateliérová nuda o pravdivém (ne)prožívání umění. Přesně ten druh filmu, který si každý překouše po svém. Pro mě je to celovečerní obžaloba kánonu homo-umění. Jim se jako slušný a nepolíbený mladík ze vsi dostává do Londýna (nebo libovolného jiného města s uměleckou komunitou, protože lokace zde hraje jen okrajovou roli), setkává se s bližními svými a propadá se do světa 'raconteurs' – prostitutů, kteří ovládají umění duchaplné post-koitální konverzace. "A person who tells anecdotes in a skilful and amusing way," píše slovník o výrazu 'raconteur'. To, co Jim dělá, má tedy s prožíváním umění pramálo společného: je to buzní verze umění, kánon děl a vtipných zajímavostí, které se sdílejí a dědí, jsou základem našeho komunitního vědomí a v určité fázi svých životů se do nich noříme: do zajímavostí o homoerotickém umění, do debat o sexualitě slavných mistrů, do perliček o teplých malířích, filmařích a básnících, které se Jim učí zpaměti. Postcards from London tyto banalitky falešného vnímání umění na diváka chrlí s vražednou kadencí. Jim ale cítí, že to není ono, to není to pravé – to není skutečný prožitek umění – a tak si za své služby nedokáže ve své čistotě inkasovat peníze.Tráví čas s postaršími muži, kteří umění nikdy neprocítili a pasovali ho jen do role vizuální erotické ikony. Chudák svatej Šebestián. Jim ale cit pro umění v sobě má, dokáže ho vnímat – a to dokonce velmi fyzicky. Po krátké koketérii s chlapcem, který umění vnímá čistě komerčně, zavrhuje i tuto cestu a nakonec v sobě nalézá sílu prožívat umění i mimo vyčerpaný a jasně vymezený homokánon nebo čistou komerci. Odchází z kulis na reálnou ulici, stvořit něco vlastního, vlastní krásu a vlastní estetiku, i kdyby ty bylo z papírových krabic a i kdyby měl nakonec zůstat bez prostředků. Dobře pro něj. A dobře pro McLeana, pokud je to autobiografický příběh o jeho prosazování se v uměleckém světě londýnského Soho. Jen já se nedokážu rozhodnout, jestli mě tahle alegorie účelně iritovala nebo bavila. A kdybych přiznal, že McLeanovu filmovému umění dávám bod navíc za břišáky Harrise Dickinsona, podsekl bych sám sobě židli. Au. Ten film vlastně docela dobře řeže. (20.11.2018)

Velmi stylisticky vybroušený film. Krásné kostýmy, velmi kreativně pojatá scéna, která spolu s černým pozadím a kamerou navozuje dojem divadelního představení. Hudba film výborně doplňuje a umocňuje tak celý dojem z filmu. Blikající neony, prolínání snů, vizí a představ spolu s teatrálností, která je ovšem baroku vlastní, vytváří velmi zajímavou vizuální podívanou, která ve vás zanechá určitý dojem, to jaký bude, už je jen na vás...Každopádně se jedná o velmi zajímavé skloubení světa londýnské prostituce a umění velmi originálním způsobem. (19.11.2018)

V roce 1994 scénárista a režisér Steve McLean natočil snímek 'Postcards from America' (Pohledy z Ameriky) a to bylo od něj všechno. Až v roce 2018 se k tématu vrátil a natočil 'Postcard from London'. Ameriku tedy pro měnu zaměnil za Anglii. A jedná se pro běžného diváka o dosti těžkopádný snímek, neboť se pohybuje v oblasti umění a filosofie, ve kterém každé vyřčené slovo či větné sousloví, každá scéna a každý zvukový podkres něco znamená. Jedná se o konverzační příběh mladého britského homosexuála Jima z předměstí, který se místo nástupu na vysokou školu vydá za vzděláním do velkoměsta. Především se tu neustále probírá polemika co je vlastně skutečné umění. To, co přivede Jima k mdlobám, neboť je takové dílo pro něj přitažlivé, nebo je úsudek o čistotě umění vržen na tvůrce, který za tím stojí? A je umění lepší když umělec trpí? V tuto chvíli se do problematiky zamíchávají biblické motivy, čímž se může zdát daná myšlenka zase o něco složitější. Nebo ne? A co s tím vším má vlastně společného homosexualita Jima? Ne, tohle rozhodně není snímek jen tak pro leckoho. U tohoto filmového díla, který je samozřejmě po technické stránce také předložen v umělecké vizualizaci (neónová světla doslova až oslňují), se musí setsakramentsky dobře poslouchat co se kdy řekne a o všem pro správné uchopení dané problematiky pořádně přemýšlet. Jinak celý koncept doslova a do písmene diváka unudí a snad i uspí. Snímek tedy neónově stylizovaný, nádherně umělý, s myšlenkami o sexu, kráse a umění. Kdo si na takový film troufne a plně ho pochopí, vyhrál. (17.05.2021)