Poslední štace

Výnimočný film, ktorý je obrazovým dielom a nepotrebuje k tomu ani medzititulky. Zrozumiteľná psychologická štúdia starého muža, ktorý sa stal v práci nepotrebným a preložili ho na podradnejšie miesto. Emil Jannings uchvátil pre seba dominantným spôsobom celý film a po technickej stránke je kamera zase úžasným vizuálnym koncertom. O záverečnej scéne sa dá polemizovať, osobne by som ho vypustil, našťastie mi dojem nijako neskazil. Výborný nemý film. (02.11.2017)

Stárnoucí hotelový portýr už není schopen unést kufry přijíždějících hostů a proto je ředitelem přiřazen na místo uklízeče toalet. Díky své uniformě vrátného byl pro celé okolí symbolem velkého světa. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, ukradne uniformu. Film Poslední štace je jedinečnou psychologickou studií. Na svou dobu neobvykle dynamicky vedená kamera umocňuje způsobem snímání složité proměny hrdinova nitra. Ve scénách, kdy se vrátný cítí silný a mocný ve své uniformě, je zabírán v monumentalizujících pohledech, jako uklízeč toalet se nám doslova ztrácí před očima, podoben stinnému přízraku. Poslední štace je jedním ze základních děl tzv. kammerspielu. Scénář napsal Carl Mayer původně pro Lupu Picka (významný německý režisér tohoto směru). Murnau viděl příběh šířeji a vnesl do něj nové prvky - dobové klima a kontext. Symbolika uniformy zde hraje významnou roli. Lze za ní vidět jakési autoritativní krédo - padnou-li uniformy (autority), padne i pořádek a nastane anarchie. Poslední štace ve své době přesáhla rozměr tragédie jedince a stala se metaforickým obrazem společenské situace v Německu (t.j. glorifikace autority) Samozřejmě je třeba zdůraznit vynikající herecký výkon Emila Janningse v roli vrátného. Jeho postava nabývá svých charakteristických rozměrů dle postavení kamery. Herec se pohybuje často velmi strnule (např. při vysvlékání uniformy), do pohybu se dává jako stín a celé jeho já je dáno více uniformou než jeho vlastní osobností. Jako v případě Upíra Nosferatu i zde je bohatý, fotogenický a výtvarný ve světle a stínu. Nesetkáme se zde s řečí-mezititulky, protože místo slov vystupují obrazy. Murnau v Poslední štaci staví do protikladu život lidí v luxusním hotelu a obyčejném činžáku. Netěží tolik ze vstupů a pádů ve smyslu sociálním, nejde zde v prní řadě o kritiku velkoměsta, ale film se stává spíše psychoanalityckou studií nebo alespoň výzvou k takovému pohledu. Právě posledními svými německými filmy s Emilem Janningsem (Poslední štace, Tartuffe, Faust) se stal Murnau zajímavým pro Hollywood, který oběma nabídl spolupráci. (08.10.2004)

Plánoval jsem dát diplomatické 3, především kvůli neznalosti hudebního podkresu, ehm, zajímavé projekci, mé ospalosti a hlavně dokonalému závěru (odteď vím, kdo udělal vůbec nejlepší happyend). Líbila se mi také atmosféra, pobavily "mezititulky". Ovšem to ostatní? Pro mě velmi nevýrazné po všech stránkách, nezajímavé a snadno zapomenutelné.. (abych to rozkódoval; nic moc příběh, nestotožnění s postavami, nuda). Hodně neprofesionální pohled (holt takový už asi jsem), ale zas nádherně subjektivní, no ne? :-). (29.07.2007)

Výborný filmový zážitek. A závěrečný happyend je tak geniálně natočen, že lepší srandu si ze producentů snad ani udělat nemohl. Chtěli happyend, tak ho dostali v celé parádě. A na okraj vidět němý opravdu "němý", tedy bez jakýchkoli zvuků film je dnes již nečekaný zážitek. A opravdu byli lidé celou dobu zticha. (02.08.2007)

Poslední štace patří rozhodně k nadprůměru ve filmografii F.W.Murnaua. Již úvodní jízda kamery za prosklenými dveřmi výtahu diváka uchvátí, a co teprve později! Režisér tentokrát nechává promlouvat jen obraz, nezapomenutelnou hru stínů a světel, který je cele nositelem děje (obešel se i bez klasických mezititulků). Stárnoucí hotelový pracovník už není schopen nosit těžká zavazadla, a tak ho ředitel přemístí na místo uklízeče toalet. Tím ztrácí nejenom výsadní postavení, ale hlavně uniformu, která mu zaručovala autoritu a osobní hrdost. Tato uniforma zde hraje zásadní roli. Hrdina jí neváhá dokonce ani ukradnout, aby se vyhnul klevetám v místním domě a hlavně aby neztratil svůj celoživotní respekt, autoritu. V tomto autoritářství můžeme cítit i vidět stav tehdejší společenské situace v Německu. Emil Jannings v osobě portýra naplno vystihl, co se dalo. Jeho křečovité pohyby, zosobněná nešťastnost a mnoho dalšího vystupuje z jeho partu. I Karl Freund za kamerou tentokrát rozehrává ještě brilantnější um, než ve svých předchozích dílech. Jeho snové pasáže, pocity hrdiny a celková dramatičnost – vše je dovedeno k maximálnímu divákovu uspokojení. Ať se na tento film koukneme z jakékoliv strany, máloco mu můžeme vytknout. (25.10.2003)