Der letzte Mann
Posledná štácia
The Last Laugh
The Last Laugh
Režie:
Friedrich Wilhelm MurnauScénář:
Carl MayerKamera:
Karl FreundHrají:
Emil Jannings, Harald Madsen, Carl Schenstrøm, O.E. Hasse, Hans Unterkircher, Maly Delschaft, Emmy Wyda, Neumann-SchülerObsahy(1)
Jedinečná psychologická studie tragédie jedince. Stárnoucí hotelový portýr byl díky své uniformě vrátného pro celé okolí symbolem velkého světa. Už ale není schopen unést kufry přijíždějících hostů, a tak je ředitelem přeřazen na místo uklízeče toalet. Aby se mohl důstojně zúčastnit svatby své dcery, uniformu ukradne. (oficiální text distributora)
Recenze (80)
Týmto filmom ako keby Murnau zaviedol do kinematografie pojem deus ex machina. Ale k veci. Murnau expresívne vyjadruje pocity starého človeka, ktorý prežíva poníženie, keď je v hoteli, v ktorom pracuje, doslova degradovaný presunom na nižšiu pozíciu. Áno, z dnešného hľadiska sa môže divák pozastavovať nad osudovosťou situácie, zamestnanec mohol ísť predsa v kľude a pokoji do šťastnej penzie. Lenže Murnaovi išlo podľa mňa o vykreslenie osamelosti staroby, o neschopnosti sa prispôsobovať novým veciam a životným situáciám a vďaka kontroverznej záverečnej časti, ktorú sám nazýva v medzititulku ako vysoko nepravdepodobnú, ukazuje rozdielny prístup ľudí k chudobe a k bohatej elite, čím demonštruje ich pokrytetstvo. Der letzte Mann je rovnako, ak nie viac, zaujímavý aj z technického hľadiska. Navodzuje atmosféru kontrastom svetla a tmy, množstvom tieňov a takmer až hororovým vyznením niektorých pasáží. Máme tu zoom, pohyblivú kameru, triky, snové vízie a dvojexpozície. ()
Říci o tomto filmu, že je geniální, je žalostně málo a ani trochu to nevypovídá o jeho unikátních kvalitách. Nadčasová sociální balada je propracována do nejmenšího detailu a dokàže diváka několikrát dojmout. Jen si tak říkám, jestli příchod zvukové filmu něco nepokazil. Tento snímek se obejde dokonce i bez mezititulků, přesto je nejen naprosto srozumitelný, ale má i ohromující emocionální náboj. Obrovitánskou zásluhu na tom má fascinující představitel hlavní role. Jannigs hraje tím nejcivilnějším možným způsobem, přesto dosahuje nebývalé stozumitelnosti všeho svého konání. Celý příběh je skvěle napsán. Když začal epilog, byla jsem malinko roztrpčena nad takovým koncem, ale ta sladká pomstička vlastně k filmu patří, stejně jako odpalování těch nejtlustších doutníků na pánských toaletách. Režijní bravuru Murnaua bych mohla vychválit v několika obsáhlých odstavcích, ale zkonstatuji jen, že jeho režijní nápady jsou mimořádné a posunují film o notný kus před jeho vrstevníky, nebýt technických překážek, snadno bych se dala obalamutit, že tento film byl natočen minulý týden. Nemalou zásluhu na tom nese i vymazlená kamera, která nejen že poprvé sklouzla ze stativu, ale její šéf se nebál jít v experimentech ještě dál. A díky tomu všemu vznikl nejdokonalejší film německé kinematografie. ()
Jo, Altersschwäche není hezká věc. Zvláště tam, kde důstojnost, vážnost a autorita jsou nejvyššími hodnotami. Geniální Murnau, naprosto strhující Emil Jannings a v neposlední řadě hudba Giuseppa Becce, která se dostává znovu do popředí po restauraci filmu v roce 2002. Happyend filmu vytýkat nelze, neboť ho Murnau vybavil takovou nadsázkou, že spíše pomáhá celkovému vyznění. ()
Velmi působivé dílo Fridricha W. Murnau o muži, který měl tragický osud. Vložený happyend neberu teď v potaz. Filmu dominuje výtečná kamera a herecký projev Emila Janningse. Jeho výkon bych označil za jeden z nejlepších v celé němé éře. Jeho herectví je dojemné, výstižné a osobité. Jeho pohyby a grimasy řeknou naprosto vše, dialogy nejsou třeba. Výborná je také hudba Giuseppe Becce. Celkový dojem tak kazí onen vložený nepravděpodobný šťastný konec. Film je přesně na pomezí 4 a 5 hvězdiček. Kvůli konci se nakonec nerad přikloním k té nižší také proto, že mě jiné němé filmy doslova unesly. ()
Galerie (9)
Photo © Universum Film (UFA)
Zajímavosti (11)
- Film byl velmi populární v USA a vynesl režiséru F. W. Murnauovi smlouvu se studiem Fox. (raininface)
- F. W. Murnau se pokoušel natočit film pokud možno bez použití jakýchkoli textových vysvětlivek. Proto v něm scházejí titulky a i všechny nápisy, které se ve filmu objeví – na plakátech, značkách apod. –, jsou psány esperantem. (Hwaelos)
- Snímek, který se stal prvním Murnauovým filmem pro slavné studio UFA, zaznamenal velký finanční i kritický úspěch. Režisér tak mohl krátce na to natočit dva vysokorozpočtové snímky, včetně Fausta (1926), do té doby nejdražší produkce UFA. (Letní filmová škola)
Friedrich Wilhelm Murnau majstrom kamery. Filmárske hnutie Kammerspiel (odvodené od divadla Maxa Reinhardta) vytvorilo v 20. rokoch 20. storočia šesticu zásadných, dnes už klasických nemých filmov - Hintertreppe Paula Leniho a Leopolda Jessnera, dvojicu filmov Scherben a Sylvester Lupu Picka, Erdgeist Leopolda Jessnera, Mikaël Carla Theodora Dreyera a Der Letzte Mann F.W. Murnaua. Zaujímavosťou je, že na všetkých (s výnimkou Dreyerovej adaptácie románu Hermana Banga) spolupracoval rakúsky scenárista Carl Mayer, ktorého podpis sa prejavil už na psychologickej rovine Das Kabinett des Doktor Caligari Roberta Wiene a jeho sugestívna výprava do hlbín ľudskej mysle sa stala jedným zo základných kameňov a charakteristických znakov Kammerspiel, ktorý práve dôrazom na psychológiu postáv v komornom príbehu vybočil z hlavného prúdu nemeckého expresionizmu. Der Letzte Mann je delikátnym vyobrazením postupného spoločenského pádu vrátnika v luxusnom hoteli, ktorého manažér zo z pohľadu diváka nespravodlivých dôvodov - staroba, fyzické slabnutie a banálny prehrešok v podobe pitia alkoholu počas služby - presunie na nižšiu pozíciu čističa toaliet, čím pošpiní jeho dôstojnosť. Naproti svojim známejším dielam ako Nosferatu, eine Symphonie des Grauens alebo Faust - Eine deutsche Volkssage pristupuje Murnau k postavám dôslednejšie a jeho vrátnik podstupuje bytostnú premenu zo zjednodušeného symbolu noblesy a triednej spokojnosti na vnútorným nepokojom zmietaného protagonistu. Príklon k realizmu neznamená úplný úkrok stranou expresionizmu, len jeho prítomnosť v subtílnejšej forme. To je pre film zásadné, pretože tentoraz sa Murnau rozhodol rozprávať jediným prostriedkom - obrazom. Z toho dôvodu vypustil medzititulky a venoval väčšiu pozornosť formálnej a technickej stránke, ktorá prebrala rolu narátora. Veľkú rolu zohráva v tomto prípade transfokácia a pohyb kamery. Práve nimi vytvára jasné významy - oddeľuje zhabanú uniformu od vrátnika, aby ju následne premenil na symbol toho, čo život v nej pre starnúceho muža znamenal. Vytvára tak zrozumiteľnú dejovú konštrukciu a univerzálny príbeh, pri ktorom má absencia slov až blahodarný účinok na divácku empatiu. Expresionizmus badať najmä v snových výjavoch (začínajúcich a končiacich v kontrastnej dvojexpozícii) vrátnika, pôsobivom výkone Emila Janningsa, predvádzajúceho širokú paletu polôh a emócií, a pasážach, v ktorých hlavný hrdina zažíva skutočný spoločenský teror, zdôraznený hrou svetla a tieňa, a nadužívaním hrozivých detailov posmešných tvárí. Vskutku netypickým pre hnutie je epilóg, pridaný na popud ziskuchtivých producentov UFA (vtedy Universum Film AG) krátko pred premiérou, ktorý miesto pôvodného zámeru ukončiť film smrťou hlavnej postavy predstavuje alternatívny a mierne cynický nepravdepodobný šťastný koniec - vrátnik nečakane zdedí veľké bohatstvo z rúk výstredného milionára, ktorý v závete odkáže všetok majetok tomu, v koho rukách zomrie. V tomto dodatku dochádza ku katarzii, avšak spôsobom, ktorý je vyložene komický a ukazuje Murnauov zmysel pre humor - razom je všetko ako z rozprávky, hostia i zamestnanci sa k starému vrátnikovi správajú ako najváženejšej osobe (keď si chce zapáliť, všetci okamžite vytiahnu zapaľovače a škatuľky so zápalkami) a dokonca sám manažér mu musí slúžiť. Záporný hrdina je tak ponížený a jediné, čo chýba, je záverečná formulka "a žil šťastne, až kým neumrel..." V každom ohľade jedinečné dielo. A páčilo sa mi to omnoho viac, než Nosferatu 100% ////////// Apendix: Slaboshpitsky sa má v otázke nemého filmu a univerzálnej zrozumiteľnosti deja a myšlienok ešte čo učiť. () (méně) (více)