Monanieba
Pokajanije
Confession
Pokánie
Repentance
Režie:
Tengiz AbuladzeKamera:
Michail AgranovičObsahy(1)
Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiální text distributora)
Recenze (101)
Čistý extrakt totality jakéhokoli názvu dovedený ad absurdum. Třeba hledání jména na kládách, zpytování svědomí ve sklepě, to byly scény! Když se nad tím filmem hluboce zamyslíte a všechny jeho narážky zaktualizujete, vznikne parádní rovnice, na jejíž jedné straně je tento film s Varlamem v rouše beránčím a na druhé straně komunismus, ale třeba taky dnešní sociální demagokracie. A mezi oběma stranami samozřejmě rovnítko. Až z toho někdy mrazí. Není i dnešní společnost v pozici obhájců Varlama? Máme tu stále komunismus a chlácholíme se, že těch 40 let destrukce svědomí bylo prací pro lid, ale jasně, chyby se staly...jejda jak je tenhle film pořád aktuální. Tento film nelze chápat jen v kontextu 80. let, kdy se schvalovaly zrůdnosti 50. let, ale chtě nechtě si ho prostě musíte promítnout i do dnešní politiky. Povinně promítat před volbami! ()
Jsem unavený, vzdám se života, vždyť žebrák nadarmo se bídě vzpírá, a vesele se tváří nicota, a křivě přísahá i čistá víra, a zlato cti se mění v pozlátko, a dívčí čest je hrubě znásilněná, a dokonalost končí zakrátko, a síla odkulhává zmrzačena, a umění vždy mocní umlčí, a tupec hraje roli profesora, a lež se pravdě směje do očí, a zlo je pán a dobrem smýká shora... Pochmurný obraz diktátorského režimu, kdy (slovy Chaplina) jeden člověk zotročuje ostatní, aby měl ve své vlastní moci pocit svobody. Jenže i ti nejmocnější jednoho dne padnou a jejich skutky budou přivedeny na světlo. I kdyby se o to měla postarat jen jedna odvážná žena s obyčejnou lopatou... ()
Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala film Pokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzal Elem Klimov, ktorý bol priateľom režiséra Abuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséra Andreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes 80% ()
POKÁNÍ je nesporně mimořádný film, jehož poselství není možné v žádném případě zužovat na pojmy jako superego nebo komunismus. Vznešené ideály, velké myšlenky, vypjatý patos, vznosná gesta, to všechno jsou rovněž "jenom" lidské pojmy a nezachází-li se s nimi s náležitou úctou, velmi rychle retardují - i na zločin. Poznávací funkce filmu, o nějž se vydatně spoluzasloužil tehdejší generální tajemník gruzínských komunistů a pozdější ministr zahraničí gorbačevovské pěrestrojky i gruzínský prezident Eduard Ševarnadze, byla ve své době nesmírná (mj. upozornění na závažnost gruzínského kulturního národního dědictví, potvrzení existence zapíraných tzv. psychušek, čili zneužívání psychiatrie pro politické účely). Film přerůstá pro toho, kdo chce a umí naslouchat, do nadčasového podobenství o základních prvcích všelidských ideálů: lásce, nenávisti, šlechetnosti i zločinu. A velkolepá filmová řeč, která je jeho základním vyjadřovacím prostředkem, nesporně spoludovytváří nadčasový rozměr nejen díla, ale i odkazu svého pozoruhodného tvůrce. ()
Když pominu fakt, že by mělo jít o zásadní dílo, vyrobené v komunistickém bloku, tak mi přesto stále zůstává velice půvabně satirický film. Jde o neobyčejně chytrou černou komedii, jejímuž stylu určitě nepřijdou na chuť masové davy. Černá komedie je promíchána s psychologickým dramatem, peklo se to v reálném světě i v tom snovém. Přidala se chytrost, hravost, symbolismus a výsledkem se stal nezvykle chutný pokrm pro toho, kdo si rád vychutnává každé sousto, každý pohyb, každou slabiku. Navíc to nutí k zamyšlení. O minulosti, o současnosti, o světovém řádu, o lidských touhách a slabostech, o marnosti i závanu naděje, o strachu, o pohnutkách, o zvrácených uspokojeních. Můžeme se pokusit ponořit až na samotné dno naší vlastní duše, hledat samotnou lidskou podstatu, nebo se obracet s prosbou k bohu. Můžeme stále přemýšlet a ptát se, ale odpověď nás nikdy nepotěší a neuspokojí. Pouze lidé dokáží dělat lidem ze života to pravé peklo. Pouze lidé se neštítí jakéhokoliv činu ve své velikášské touze po moci a ovládání druhých. Jak perverzně zvrácené, jak smutné! Hlavní postavou je starosta Varlam Aravidze (skvělý Avtandil Macharadze), směsice všech lidských zvráceností v celé své velikosti tyranské diktatury, která si libuje v neuvěřitelně zrůdných hrátkách laskavosti, cukru a nezvratitelného trestu. S úsměvem přichází povzbudit, aby se vysmíval budoucí oběti, kterou chce s rozkoší přivést až na dno zoufalství a k pokornému přijetí nezbytného trestu. Šíří strach, aby budoval svou slávu a poslušnost masy. Naslouchá, nechá si vrazit políček, složí hold, aby nakonec slavil celkové a úplné pokoření svého možného soupeře a oponenta. Hlasem svědomí společnosti je Ketevan Barateli (zajímavá Zeinab Bocvadze, jako malá Nano Ochigava), která se neúnavně snaží vyjevit pravdu všem, a to i těm, kteří o ni nestojí. Pravda je plná bolesti, utrpení, strachu. Pravda se nechce přijmout ze strachu z možnosti vlastního podílu na běhu událostí, ať přímého, či jen bojácně přihlížejícího a přehlížejícího. V anonymitě souhlasícího davu se přežívá nejlépe. Oponentem svědomí je Varlamův syn Abel (taktéž Avtandil Macharadze a jako malý Dato Kemkhadze), který se snaží umlčet hlas svědomí na veřejnosti i ve své vlastní hlavě. Umlčet i za cenu toho, že se z obětí stávají zločinci a blázni. Z dalších rolí: Abelova žena Guliko (Ia Nindze), zatvrzele stojící za svým privilegovaným právem urozené rodiny, Ketevanin otec a malíř Sandro (Edišer Giorgobiani), obětně přihlížející totální zkáze lidství, Ketevanina matka Nino (Ketevan Abuladze), kterou hříčka krutého osudu přivádí až na samotné dno zoufalství, Sandrův přítel Mikheil Korešeli (Kachi Kavsadze), zoufale se snažící dovést obvinění do nejzazší meze absurdity, Abelův syn Tornike (Merab Ninidze), snažící se úpěnlivě i vystrašeně o širší přijetí zodpovědnosti, a také iniciativní a všehoschopný Varlamův pohůnek (Amiran Amiranašvili). Pro mě je toto dílo mrazivá a hravá satira, plná symbolu a černého humoru. Za vše mluví citát: "velice špatně se hledá v tmavé místnosti černá kočka, ale mi ji tam najdeme, i když tam není". Nepřátelé státu se musí vyrábět, aby se dosáhlo absolutní moci, která umožňuje naprosto vše, vyvolává strach a naprostou oddanost. Strašidelné, skutečné, varující. () (méně) (více)
Galerie (55)
Photo © Levné knihy
Zajímavosti (7)
- V roku 1988 videlo film v československých kinách takmer pol miliónom divákov. (Raccoon.city)
- Hlavná postava filmu je založená na Lavrentij Pavlovičovi Berijovi. (Real Tom Hardy)
- Režisér Abuladze prohlásil, že doprovodná dějová linka byla založena na skutečném případu, kdy v gruzijské Mingrelii opravdu někdo vykopal z hrobu místního hodnostáře a umístil ho pozůstalé rodině na verandu. (Morien)
Reklama