Vězení

Život je krutý oblouk mezi narozením a smrtí. No a co? Čert to vem. Bergmanův výběr životních situací podporujících hypotézu, že otěže nad světem převzal ďábel a rozhodl se trochu překvapivě nechat vše na svém místě, berou filmu vítr z plachet. Ďáblovi se tato volba pochopitelně vyplácí, alespoň v Mistrově pojetí o tom není sporu. Je ale dábelský svět světem někoho jiného než Bergmana samotného? Námět a důsledné zpracování jednoho z Bergmanových před-klasických stylistických cvičení nechtíc demonstruje filosofické a umělecké slabiny, které mu zabránily stát se ještě větším filmařem, než jakým se stal. A také proč nepřekonal sám sebe - protože byly časy, kdy s nikým jiným soupeřit nemohl. Nejzajímavější moment Vězení představuje film ve filmu (ve filmu), krátká groteska, kterou si pobavení milenci promítají na stěnu podkrovní mansardy. Hysterické veselí etudy představuje předzvěst osobitých nelegračních komedií, k nimž se Bergman v budoucnosti několikrát uchýlil, aby skrze smích zkusil zarmoutit víc, než se mu povedlo prostřednictvím explicitních chmur) a jako symptom slepé excentricity a jednosměrnosti, jimiž jsou i jeho nejlepší díla poznamenána. Sebetrýznitelsky lahodné. (06.07.2016)

Vlastně mě to docela zklamalo. Po filmařské a herecké stránce je to (jako vždycky u Bergmana) skvělé a má to i pár fascinujících scén a jednu perfektně udělanou noční můru, ale to ostatní je takové, no... Já nevím, začne to jako filozofování o smrti a neexistenci Boha (tady se Bergman ani nezabývá tím, jestli náhodou je, Bůh je prostě mrtvý a hotovo), pak je z toho zvláštní pokus o psychologické drama o jedné ženě, který se o tu psychologii sice snaží, ale málo a tak zde chování postav nedává moc smysl a v závěrečné scéně se to vrátí opět k tomu prvotnímu filozofování, aby to mělo nějaký celistvý konec, který stejně celistvě nepůsobí. Je to depresivní a beznadějné, kdy náš svět je Peklo a jediný způsob, jak v něm přežít, je mít nějaký vztah, ale nějaká šance na to mít nějaký funkční je mizivá. Pár zajímavých myšlenek zde sice zazní (obecně myšlenek to má dost), ale ani jedna není pořádně rozebraná a všechny jsou jen lehce načrtnuty, některé dokonce povrchně. Je zde znát jakýsi prvopočátek Bergmanových stěžejních témat, která neustále rozvádí po celou svoji následující tvorbu, ale nemám důvod hodnotit to nějak vysoko, když to samostatně moc nefunguje. Ve finále to spíš vypadá jako současná instantní depka, než film od Bergmana - a to je na Vězení asi to nejhorší. Fakt mě to dost zklamalo a tu slabou třetí hvězdu dávám jen za to, že tak skvěle natočený film si nižší hodnocení asi ani nezaslouží. Navíc potenciál tu byl tak jako tak. Ale taky záleží, jaký budu na ten film mít názor, až se mi víc rozleží v hlavě. Pak tu buď nechám stejné hodnocení nebo půjdu níž. Slabé 3* (20.02.2021)

Přepsáno v lednu 2019. Vězení je existencionalismus a tápání lidského údělu po smrti Boha. Ingmar Bergman vypustil ze svého nitra náladu severské pochmurnosti bez zábran, pojem bůh je zdeformovaným obrazem ďábla ve vodní hladině a dostává svou skutečnou podobu. Existenční i morální rozpad lidského soužití se odehrává ve skrytu intimity lidských duší. Nejtěžší bitvy se odehrávají uvnitř každého jedince, žádné hodnoty nemají trvalou hodnotu v běžném chápání času a po krátkém a osvobozujícím pocitu povznesení nade všechna trápení přichází beznaděj uvědomění stavu reality i vlastní nebohé úlohy života pod ďáblovou celosvětovou nadvládou. Demoralizace vlastního snažení je základem pro submisivní úděl. Smysl života má neznámou identitu, vrcholem uspokojení je bezmezná nadvláda nad druhým člověkem. Svědomí přitěžuje vlastnímu vědomí a s tichou ovací temné noci přijímá vinu i trest. Hlavní pozornost existenciálního filozofického přemítaní je Birgitta Carolina Söderberg (zajímavá Doris Svedlund), sedmnáctiletá dívka. Život v područí je pro ní přirozeností, lidská důstojnost se ve zvuku vydírajících slov nevybíravého naléhání vlní pro potřeby ostatních. Temnota lidských duší získala prostor pro svou symfonii reality zkázy lidského bytí. Vědomí paralyzuje a nedává běžnou šanci k úniku ze života marnosti. Hlavní mužskou postavou je Thomas (pozoruhodný Birger Malmsten), spisovatel, unavený neúspěšným hledáním smyslu všeho hemžení. Filozofická poloha lidského tápání dostává nebezpečné rozměry pro neschopnost nalézt vhodné řešení, proklamační teze hledá sílu odhodlání v alkoholu. Cesta zpět vede přes přímou účast v ďáblově komedii. Důležitou postavou je Peter (velmi zajímavý Stig Olin), Birgittin snoubenec a pasák. V zájmu osobní prosperity a zachování standardu životní úrovně je vše povoleno. A o osobní prospěch jde především. K výraznějším postavám patří Sofi (sympatická Eva Henning), Thomasova manželka v rozpolcenosti stavu událostí. Sebevražedné tendence vlastního chotě nahánějí hrůzu, přesto se její láska nikdy nevytratila. Viditelná je také Linnéa (Irma Christenson), bezcitná Birgittina starší sestra. Nadvláda nad sestrou je jejím největším dosaženým úspěchem. Z dalších rolí: Thomasův a Sofiin kamarád a filmový režisér Martin Grandé (Hasse Ekman), bývalý Martinův učitel matematiky s podnětnou myšlenkou Paul (Anders Henrikson), laskavá provozovatelka penzionu paní Bohlin (Marianne Löfgren), Peterův kamarád a sadistický násilník Alf (Curt Masreliez), či herci nového Martinova filmu Arne (Kenne Fant) a Greta (Inger Juel). Vězení sálá duchem Bergmanovy tvorby na všechny strany. Symbolismus má již ve filmovém zpracování svůj plnohodnotný prostor k dotvoření psychologického marastu lidského života. Obrazová estetika podporuje filozofické myšlenky existencionalismu. Germáni zabili Boha a Vězení je jedním z důsledků tohoto radikálního řešení.. (26.06.2009)

Přetlak myšlenek se tady ještě projevuje netypickou ukecaností a možná až příliš rafinovaným prolínáním vyprávěcích rovin, ale nešť, na Bergmanovi mě vždycky nejvíc baví nakukování do duší ve snových pasážích a těmi tenhle jeho raný sociálně existenciální film v nefilmu o všedních podobách pekla na zemi nešetří. (20.12.2015)

Opäť Bermanova kráska v nesnázích, tak typická pre jeho tvorbu v 40. rokoch. Tentokrát ale ešte depresívnejšie a bezvýchodiskovejšie, ako napríklad v Prístave. Bergman ma prekvapil zobrazením snových stavov hlavnej predstaviteľky. Chvíľu budete tápať v naratíve, aby ste nakoniec zistili, že ani tak sám o sebe nie je dôležitý, že dôležitejšie sú vypovedané aj nevypovedané myšlienky. Proste to klasické bergmanovské filozofovanie o Bohu, Diablovi, živote, smrti a tentokrát aj o neakceptovateľnej bezcitnosti. (12.04.2018)