Saló aneb 120 dnů sodomy

Film morálně spletitý jako osobnost jeho provokativního tvůrce - lze ho snadno zavrhnout pro kýženou skandálnost a zobrazování společenských tabu, těžší je ho přijmout jako neskrývanou satiru, která mnohem více zesměšňuje než samoúčelně šokuje. Nedívá se na to dobře a Pasolini skutečně atakuje ty nejnižší lidské pudy, ale činí tak s nezpochybnitelnou uvědomělostí a v rámci neustálého podrývání výchozí interpretace - čtyři magoři se uspokojují absolutní mocí a proměňují své vězně ve zvířata. Námět na pomezí renesance (Danteho schéma Pekla, architektonický ráz vily) a moderní hrozby fašismu a konzumerismu totiž dělá zvířata ze samotných mocipánů, kteří nikdy k uspokojení nedojdou a jednají směšně vůči sami sobě, zatímco převážně anonymní oběti jsou poslušnou spotřební masou a ohroženou budoucností lidstva. S tím souvisí fakt, že Saló vlastně není vůbec psychologické - od všech postav si musíme držet odstup a v závěrečné šmírovací fázi je divákovi jasně dáno najevo, že to on provozuje nevědomky voyerismus a sám čerpá, byť i nevědomky, potěšení z šokujících a symbolických výjevů. Je to vlastně dokonalý 'loutkový' film, kde je vše sestaveno ve prospěch samotného sdělení, a zkrátka se to nesmí brát smrtelně vážně. Samozřejmě bych se na to znovu jen tak nepodival a to schéma se občas utápí v mechaničnosti, ale z pohledu nátlaku na diváka a vyvolání názorové odezvy tohle kontroverzní dílo zkrátka nemá moc konkurenci. (22.11.2020)

Ne že bych hodnotil tak nízko kvůli šokujícím, násilným či nechutným scénám. To nikoliv. Mé hodnocení je tak nízké kvůli stále intenzivnější nudě, kterou jsem při sledování pociťoval. Dámy vyprávějí stále stejné a stejně nudné příběhy, které už napodruhé nevyzní tak, jak by asi sám autor chtěl. Samotné scény násilí, sexu či bizarností pro mě nejsou překvapivě tak šokující, jak bych si představoval. Vše je (krom poslední desetiminutovky) jen naznačováno a zřídkakdy se něco "opravdu" děje. Možná je škoda, že byl režisér Pasolini krátce po uveřejnění filmu zavražděn, v připravovaných dvou pokračováních mohl natočit opravdu kvalitní artové kousky, kterými by dokázal, že Saló byl jen obrovským krokem vedle. Kvůli nastávající nudě a prakticky nulovému dopadu na mé emoce si film více než dvě hvězdy nezaslouží. (08.07.2007)

Pro naše první setkání s Pasolinim jsem si vybral jeho zde nejhůře hodnocený film, takže ano, očekávání nebyla z nejvyšších. Přesto to, co jsem dostal, předčilo skoro všechna má očekávání, ať už v kladném či záporném slova smyslu. Jde asi o to, zda (a jak moc) je divák ochoten na tuhle perverzní, nechutnou, cynickou, ale zároveň humorně absurdní (úsměv, ze kterého mrazí) hru přistoupit, a také, jestli v něm chce hledat nějaký vyšší režisérův záměr nebo ne (on si ho tam člověk může a nemusí najít). Film totiž nelze brát vážně a osobně si myslím, že ani on sám se tak neprezentuje. Hned úvodní kontrast mezi pohodovou hudbou, úsměvnými titulky a „náborem“ divákovi naznačí, že půjde o žánrově poněkud nevyrovnanou podívanou. A pak následuje změť zvrácené erotiky, fekálních výjevů a popírání morálních a lidských hodnot, to vše doprovázeno zastřešujícím násilím. A přestože snesu hodně a ani tento film mě svým obsahem nezabránil ho bez větších problémů dodívat, musím uznat, že třeba takové krmení psů, svatební hostina (člověk by čekal „mléčný koktejl“ a místo toho rovnou dostane „jitrnicový prejt“) nebo závěrečné mučení (oko, čelo a hlavně jazyk?!) je už poněkud přes míru a pro většinu diváků (zcela) neúnosné. V mém případě však šlo hlavně o zjištění, co všechno si někdo troufne ukázat ve filmu, a to mi opravdu rozšířilo obzory (navíc rok uvedení, 1975!). Zajímavá je ovšem také zvuková stránka, myslím tím třeba ty letadla a obecně i hudba (takhle použitou píseň z Carmina Burana jsem opravdu ještě neviděl). Celkově ne úplně jistý průměr, pokud se ještě někdy v budoucnu donutím na film podívat, hodnocení dost možná změním. „Co je příjemné, je i přípustné.“ (07.06.2013)

Film zasazený do fašistické Itálie koncem druhé světové války ukazuje šokující formou absolutní zvrhlost tzv. střední třídy, společnosti navenek vlídné, ale uvnitř naprosto zvrácené...Obsah filmu je to nejúchylnější, nejbizarnější a nejotřesnější, co jsem měl čest kdy vidět...A v žádném případě nedoporučuji slabším povahám a mladistvím...jedna hvězdička za hudbu a druhá asi za to, že svým způsobem by to mohla být metafora k těm nejzvrhlejším lidským choutkám...kdybych měl hodnotit obsah filmu, dávám okamžitě odpad!!!!!!!!! (07.12.2006)

hodnotiť tento film je nesmierne ťažké - uvedomujem si to, a určite nie som jediný . . . nemyslím si, že je to dielo geniálne, rozhodne má nezastupiteľnú pozíciu v dejinách svetovej kinematografie; rozhodne bol v čase vzniku kontroverzný - aj dnes je jeho obsah miestami poburujúci, i keď dnešný divák je na nechutnosti zvyknutý . . . nesúhlasím však s názormi, že je to samúčelný pornografia (lebo nie je ani samoúčelná a už vôbec nie pornografia), že je to lacné a efektné šokovanie (lebo nie je ani lacné, ani efektné - so šokovaním musím tentokrát súhlasiť) pretože tento film netočil Fulci, ale Pasolini, tento film nemožno pozerať pre jeho povesť "zvrhlého" filmu, ale sledovať ako Pasoliniho interpretáciu DeSadeových textov, ktorým našiel veľmi krutú analógiu - fašistické besnenie, monštruozita a netvorská tvár režimu a jeho ľudí bola ukázaná mnohými spôsobmi - tento je však rozhodne jedným z najúčinnejších - nikto nemôže autorovi uprieť jeho zámer, pretože ak z Fašizmu jeho rodnej krajiny mal takýto pocit, nikto mu ho nesmie vziať (pretože si myslím, že z neho takýto pocit v reálnom čase mohol plynúť); takže ak nesúdime to, či mal etické právo voči divákovi ukazovať zverstvá režimu (so všeobecným presahom na akýkoľvek režim či dokonca ešte intímnejším presahom na akékoľvek politicko-nábožensko-spoločensko-mocenské usporiadanie kdekoľvek na svete a kedykoľvek v dejinách) musíme mu uznať právo na pravdivosť výpovednej hodnoty; Po tejto skoro až alibistickej obhajobe však musím upozorniť na svoje rozhodnutie troch hviezdičiek - nie, nie je to dielo geniálne a zastávam názor (a nepokladám ho za konzervatívny), že istú autocenzúru vzhľadom na etiku voči divákovi pasolini mohol dodržať . . . každopádne oceňujem dekorácie a architektúru (tu vyšiel zámer hnusného spojenia pompéznej krásy kaštieľa s hnusom odohrávajúcim sa v ňom, ligotavosti okrasnej striebornej misy s kontrastným odporom výkalov, ktorými je naplnená) ako aj záver filmu (myslím konkrétne záverečný obraz, posledný záber); (23.06.2007)